Temné myšlenky šampiona
O zlatém chlapci se náhle psalo jako o bankrotáři. A Martin Procházka to těžce nesl
Dal zlatý gól na hokejovém šampionátu ve Vídni. Na olympiádě v Naganu přihrál na jedinou finálovou trefu. Skóroval v bitvě o titul v Hannoveru. Martin Procházka, rychlík na levém křídle, pohotový střelec, mistr bekhendového blafáku. Patřil mezi klíčové muže famózní generace, která na přelomu tisíciletí úspěšně dobývala svět.
Po skončení kariéry ovšem nastalo období protkané o dost trudnějšími událostmi. Rozvedl se. Zabředl do dluhů. V tísni prodal medaili z Nagana. Nepůsobí ovšem jako ztroskotanec. Usiluje o opětovné vylepšení své pověsti. „Bojuju. Celý život jsem bojoval,“tvrdí.
Na mistrovství světa v Košicích pracuje jako odborník České televize. V rozhovoru pro MF DNES vzpomínal třeba na divoká ligová klání na Slovensku či na kouzelné oslavy reprezentačních triumfů.
Je komentování někdy dřina?
Je dřina, když proti sobě nastoupí slabí soupeři. Nechce se mi pořád hráče kritizovat. Vidím tolik nedokonalostí a chyb! Není zač chválit.
Máte nutkání říct něco jako: „Páni, to je holomajzna!“?
Ale jo, na slova o rybníkářské úrovni snad ještě nedošlo, ale holomajzna už padla. Viděl jsem ji třeba v zápase Dánsko–Británie. Za stavu 7:0 už nikdo nechtěl hrát a jen se čekalo, až uteče zbytek času.
Odkládáte postupně opatrnost a zábrany?
Někdy se uvolním tak, že si zpětně říkám: „Nepřehnal jsem to?“Na druhou stranu mě najali do role experta a já nemůžu skrývat rozčarování, když na ledě nevidím ani emoce. Samé zakázané uvolnění, ztráty puku a nepřesné přihrávky.
Zaznamenal jste nějaké ohlasy veřejnosti?
Ne. Do internetových diskusí ani na sociální sítě se nedívám. Ani během kariéry jsem nepátral po hodnocení, jak jsem hrál. Zároveň mi nevadí, když někdo přijde a řekne, s čím má problém.
Byl jste sám coby divák kritický?
Ano. Divil jsem se, že komentátor spletl jméno nebo tak. Teď poznávám, jak snadno se chyba stane. Z tribuny není vše dokonale vidět. Probíráte jednu myšlenku, mezitím se něco stane, nepostřehnete teč... A je to! Mnohem víc si teď vážím lidí, kteří v televizi pracují.
Jak se komentuje strhující mač?
Super! Vtáhne mě, cítím emoce a vžiju se do situace, ve které se hráči ocitli. Třeba zápas Slovensko–Kanada (5:6) byl vynikající.
Chápal jste hvízdání košického publika při kanadské hymně?
Měli pískat spíš na rozhodčí. Kanaďani to odskákali za ně. Ale jinak fanouškům rozumím. Koupí si lístek za hodně peněz, jsou v euforii, pak přijde takový konec…
Jako hráč jste ale zažil divokost slovenských fanoušků, že?
Když jsme sem na konci federální ligy jezdili s Kladnem, atmosféra byla kvůli česko-slovenské rivalitě vyhrocená. Občas šlo o zdraví. I proto je správně, že jsme se rozdělili. Tady v Košicích nebo třeba pak v Popradu se při play off děly věci.
Ano, jak vzpomínáte na nedokončenou sérii z roku 1993?
Vybavuju si, jak nás po čtvrtém zápase, který se po bitce nedohrál, odváděli od popradského zimáku policajti. Jirku Vebra dost brutálně napadli fanoušci. Byl tam nějaký kopanec do hlavy, hnali se za ním až do kabiny, ochranka nepomohla.
Měli jste strach?
Nebylo to příjemné. Ani policajti, kteří u nás stáli, když jsme si nesli bágly do autobusu, se netvářili přátelsky. Ale podobné věci se staly i ve fotbale, emoce fanoušků ke sportu patří. Jen by měly mít hranice.
Pokouší se o vás takhle zjara při mistrovství světa nostalgie?
Samozřejmě. Končily evropské ligy, blížilo se mistrovství, stoupalo očekávání... Teď jsem podruhé přímo v dějišti, což je příjemné.
Jaké vzpomínky vám naskočí jako první? Na gól z Vídně?
Kdepak. Na oslavy. Po povedeném turnaji si je celá parta užila. Dva tři dny po šampionátu byly parádní.
Mrzí vás, že jste po triumfu ve Vídni v květnu 1996 ještě nedorazili na Staroměstské náměstí?
To byl začátek zlaté éry. Matně si pamatuju, že jsme přijeli do Holešovic k hale, kde nikdo nečekal.
Při zastávce v Jihlavě jste běhal po střeše autobusu s vlajkou, pamatujete?
Možné to je... Ale hlavně ty další návraty byly super.
V čem nejvíc?
Když jsme viděli, kolik radosti jsme udělali fanouškům. Pořád vidím, jak jedeme z letiště a oni stojí podél Evropské ulice. Jak mávají z oken a balkonů. A když jsme zastavili, děkovali nám… Tohle nic nepřekoná.
Právě v tu chvíli vám docvaklo, co jste dokázali?
Přesně. Tyhle momenty přesáhly dění na ledě. Chodili jsme do hospod a slyšeli, jak si lidi brali volno, jak se těšili a prožívali každý zápas. To byla pro nás největší odměna.
Když zblízka sledujete zápasy, jímá vás chuť skočit na led?
Nééé. Vůbec! Ukončil jsem kariéru a tím to pro mě haslo.
Máte doma suvenýry nebo relikvie, které vám připomínají úspěchy z přelomu tisíciletí?
Jen nějaké památeční prsteny. Skoro všechno jsem věnoval Síni slávy. Čtyři zlaté medaile z mistrovství světa. Hokejku, kterou jsem nahrál – teda posunul puk Petrovi Svobodovi – na vítězný gól ve finále v Naganu. Dres podepsaný od hráčů.
Prodal jste medaili z olympiády. Bylo těžké se s ní rozloučit?
Svým způsobem ano. Dostal jsem se do krizové situace a vyřešil ji takhle – nejsem první ani poslední, kdo něco podobného udělal. Dal jsem ji z ruky taky proto, že jsem si myslel, že si jí nový majitel bude vážit a uloží si ji do své sbírky. Měl jsem radost, že jsem mu splnil sen, a netušil, že ji prodá dál. Mrzí mě to, ale už s tím nic nenadělám.
Ocitl jste se v dluzích a veřejně jste varoval před lichváři. Dostalo se vám zásadního poučení?
Byla to lekce. Věřil jsem lidem, kteří vypadali jako kamarádi, co mi chtějí pomoct. Potřeboval jsem překlenout období při prodeji svého domu a koupi nového a doufal, že z částky utržené za ten starý stihnu zaplatit dluh. Jenže věci se protahovaly a zamotaly, cena prodávaného baráku trochu klesla…
A vy jste najednou byl v minusu?
Tak. A pomocníci se vybarvili. Nechtěli pomoct, ale přiživit se, odrat mě. Všechno se řeší po právní stránce. A myslím, že to ještě potrvá.
Co jste se ještě naučil?
Že nemám spoléhat na bulvární média. Zajímala je jen zpráva o mých problémech. Ale když jsem se snažil jim věci vysvětlit, předložit důkazy a nějak s nimi spolupracovat, novináři ode mne dali ruce pryč. Řekli, že nepotřebují popisovat řešení situace, že jim stačí rozvířit vodu.
Jaká je teď vaše situace?
Probíhá řada právních úkonů. Později bych se ke všemu rád vyjádřil.
Ukazuje se, že na sportovce po kariéře číhá řada úskalí?
Samozřejmě. I když nemám pocit, že bych hloupě naletěl. Doplatil jsem na shodu okolností, které teď nechci dopodrobna rozebírat.
Jak jste se cítil, když se o vás v listopadu psalo jako o ztroskotanci, jenž dluží 19 milionů korun?
Bylo to nepříjemné. Pro mě, pro děti, rodiče. I proto jsem veřejně vystoupil. Kdybych zalezl, dal bych najevo, že mám fakt velký problém. Přitom jsem do té doby většinu peněz vrátil, čísla neodpovídala realitě. Každopádně se mi ulevilo, že se věc dostala ven a že se řeší.
Případy hokejových veteránů jsou různé. Brankář Roman Čechmánek čelil obžalobě za podvod. Mluvil jste s ním?
Bavili jsme se. Ale on měl nějaké plány, investoval. Já se do žádného podnikání nepouštěl. Řada sportovců se vrhla na byznys a hned se objevila kupa kamarádů, kteří ty kluky odírali. Podívejte se, jak Dominik Hašek dopadl s Dominatorem.
Co vás napadlo, když jste se dozvěděl, že si vzal život další někdejší gólman Adam Svoboda?
Přemýšlel jsem o tom, jak bývalý sportovec nese, když se o něm píše negativně. Když byl úspěšný, většinou ho všichni chválili. A najednou se ocitne ve špatném světle. Začne se potýkat s neznámými problémy – psychickými, osobními, rodinnými. Začne se v nich plácat…
Chápete, co člověka dožene k tak krajnímu řešení?
Myslím, že vím, jak se cítil, co se v něm mohlo odehrávat. Na jedné straně si za svou situaci mohl sám
(boural pod vlivem alkoholu). Zároveň těžce nesl, když od něj hodně lidí dalo ruce pryč. Určitě neznám všechny podrobnosti, ale chápu, že se člověk pod tlakem může zkratově rozhodnout a stane se tragédie.
V případě takového šprýmaře šokovala o to víc, že?
Leccos je jinak, než se zdá. Kdekdo čelí stresu tím, že nasadí masku komika. Snaží se být nad věcí a v pohodě, jenže póza nevydrží věčně. Uvnitř se děje něco jiného, přijde špatná zpráva, negativní reakce. Všechno se hromadí, stupňuje. A najednou je opravdu zle.
Věřil jsem lidem, kteří vypadali jako kamarádi, kteří mi chtějí pomoct. Později se vybarvili, chtěli se přiživit.