Klasika může znít jako metal. Krutě a drsně
„Jako interpretovi vážné hudby mně inspirace tvrdými žánry prospěla,“říká houslista a fanoušek boxu Milan Al-Ashhab.
Při osobním setkání působí skromně až plaše, na pódiu však překvapuje vervou a fantazií. Ostatně i jeho hudební a další zájmy jsou zdánlivě protikladné. Milan Al-Ashhab se narodil v Jeruzalémě jako syn české matky a palestinského otce, ale s hudbou začal až v severočeském Mostě, kam se s maminkou odstěhoval, když mu bylo pět let. Teď je mu šestadvacet a platí za jednoho z našich nejnadějnějších houslistů. I proto mu dal šanci festival Pražské jaro, v jehož rámci zahraje za doprovodu klavíristy Adama Skoumala 29. května v Rudolfinu.
Co vlastně vaše příjmení znamená v arabštině?
Pokud mám správné informace, tak grošovaný kůň. Grošák.
Domluvíte se arabsky?
Dnes už ne. Vedle češtiny to byla moje mateřština, ale jelikož jsem ji v pěti letech přestal soustavně používat, zapomněl jsem ji a teď už se nedomluvím. Sice jezdím za taťkou do Jeruzaléma, ale komunikujeme česky. Češtinu on umí dobře, protože studoval medicínu v Plzni.
Ale arabské noviny nebo weby si přečtete, ne?
To je naopak ještě horší, protože aby se člověk naučil arabské písmo, musí napřed dobře ovládat řeč. Arabové totiž při psaní vynechávají samohlásky uprostřed slova, takže ta slova musíte znát, abyste pak věděla, co text znamená.
Ptají se vás lidi, jestli jste muslim?
Občas se ptají, ale to je v pořádku.
A jste muslim?
Tato otázka má dvě roviny. První se týká původu. Muslimem jste, máte-li muslimského otce. Takže z tohoto hlediska ano, jsem. Ovšem že bych byl věřící a praktikující, a to je ta druhá rovina, to o sobě říct nemůžu.
Setkal jste se nicméně s tím, že by někdo na vaše příjmení reagoval s nedůvěrou, nebo dokonce se strachem?
Myslím, že je velký rozdíl mezi internetovými diskusemi a skutečným světem. Ty diskuse bývají velmi vyhrocené a já se jich téměř neúčastním. Věřím, že společnost je dostatečně soudná, aby nepaušalizovala. Takže jsem se rozhodně nesetkal s tím, že bych se někomu představil a dotyčný vůči mně projevil předsudky.
Když jsem si přečetla program vašeho pražskojarního koncertu, tak s výjimkou Maurice Ravela jsou všichni autoři židovského původu. A od Ravela jste zařadil i skladbu Kadiš. Chtěl jste tím říct i něco mimohudebního, třeba že blízkovýchodní averze se vás netýkají?
Já tím opravdu nic nesledoval. Prostě jsem vybral skladby, které jsem považoval za nejvhodnější pro tuto událost. Samozřejmě, židovské osobnosti mají v klasické hudbě mimořádně významné postavení, takže občas se to sejde tak, že jejich díla dají dohromady celý, nebo skoro celý program.
S vaším rodinným a názorovým zázemím byste byl ideálním účastníkem projektu dirigenta Daniela Barenboima, jenž usiluje o sblížení Židů a Palestinců pomocí hudby. Nechtěl byste si někdy zahrát v jeho West–Eastern Divan Orchestra, sdružujícím hudebníky z Izraele, dalších zemí Blízkého východu i Evropy?
Budu s nimi hrát už letos v srpnu. Doporučovalo mi to víc lidí s tím, že taková spolupráce by mohla být oboustranně atraktivní. A tak když jsem měl před časem recitál v Berlínské filharmonii, navázal jsem kontakt s asistenty pana Barenboima, kteří mi pak umožnili účinkování v orchestru. Pojedeme na turné do Argentiny a poté i několika evropských zemí, přičemž sólistkami našich koncertů budou houslistka Anne Sophie Mutter a klavíristka Martha Argerich.
Vy sám také míříte k mezinárodní sólové kariéře, kterou vám ještě více otevřelo loňské vítězství v Mezinárodní houslové soutěži Fritze Kreislera ve Vídni. Mohou soutěže z hudebníka udělat hvězdu?
Samotné soutěže ne, ale jsou součástí toho, co musíte udělat pro to, abyste nějakého postavení dosáhla. Vyhrát je tedy jedna věc, ale vítězství pak musíte umět zužitkovat.
V kolika letech jste začal hrát na housle?
V pěti, ale vážněji jsem se tomu začal věnovat od sedmi let, kdy jsem se dostal k profesorce, která mě následně učila i na konzervatoři v Teplicích. Často se však s houslemi začíná ještě dříve. Měl jsem tehdy šestnáctinové housle, což jsou snad ty nejmenší možné.
A teď hrajete na jaký nástroj?
Jsou to housle Francesca Gobettiho, benátského houslaře z 18. století. Byly vyrobeny roku 1710 a mám je zapůjčené ze švýcarské soukromé sbírky Maggini Stiftung, která se zaměřuje na půjčování vzácných nástrojů.
Myslela jsem, že snem každého houslisty jsou stradivárky, případně guarnerky...
Ano, ale je o ně tak velký zájem, že dostat se k nim se člověku nemusí podařit. Gobetti postavil nástrojů mnohem méně, jeho housle jsou velmi vzácné. Možná proto si nevytvořil až takovou reputaci jako třeba Stradivari nebo Guarneri, takže když se naskytne příležitost půjčit si Gobettiho, nejsou ty housle zabrané tak rychle jako stradivárky. Předtím jsem ale hrál na kopii Stradivariho, což byly housle, které používal Josef Suk. Vyrobil je Přemysl Otakar Špidlen a zapůjčil mi je jeho syn, rovněž vynikající houslař Jan Baptista Špidlen. Poprosil jsem ho, jestli by nevěděl o nástroji, který by vyhovoval vyšším nárokům, protože mě čekaly soutěže a moje tehdejší housle nebyly na té potřebné úrovni. A pan Špidlen mi nabídl housle po Josefu Sukovi, což bylo velkorysé. Když jsem si pak mohl půjčit Gobettiho, bylo těžké rozhodnout se, které housle upřednostnit.
Co pro vás znamená Josef Suk?
Inspirativní houslista zejména po stránce tvoření tónu, práce s vibratem, přirozeného frázování a procítěnosti kantilény. V tom byl opravdu fenomenální, díky tomu se stal legendou, přestože v pravém slova smyslu virtuózními skladbami se prakticky nezabýval. Ale v repertoáru, který hrál, dosáhl takové úrovně, že zaslouženě získal světovou prestiž.
Měl jste někdy v ruce originální stradivárky?
Asi před rokem jsem si je půjčil z české Státní sbírky hudebních nástrojů kvůli jednomu koncertu. S těmito nástroji ze Státní sbírky ovšem nesmíte vyjet za hranice, a tím je nepraktické půjčovat si je na delší dobu.
To jsou stále ještě důsledky komplikovaného soudního sporu, známého jako kauza Diag Human?
Myslím, že v souvislosti s touto kauzou existují obavy, aby takto hodnotné předměty nebyly v zahraničí zabaveny. Nicméně s mými současnými houslemi jsem moc spokojený, jejich zvuk je krásně barevný a hraje se na ně pohodlně.
Cožpak existuje něco jako nepohodlné housle?
Není lehké to jasně vysvětlit, prostě některé housle mají určitá specifika daná různými rozměry, dřevem a podobně, která způsobují, že housle nepadnou do ruky tak přirozeně. Pak se trochu trápíte a není možné na ně hrát s takovým nadhledem, aby výkon působil jednoduše, a ne takříkajíc „upoceně“.
Ovládnout nástroj je jedna věc, ale umění spočívá v neustálém zvažování, jak naložit s notami a instrukcemi skladatele, zda je následovat přesně tak, jak jsou napsány, nebo s nimi zacházet svobodně. Ale do jaké míry?
To je v mém případě věčný vnitřní zápas. Samozřejmě jsem obklopený názory, že veškeré pokyny autora máme bezpodmínečně dodržovat, ale upřímně řečeno o tomto tvrzení někdy pochybuji. Notový zápis poskytuje podle mě trochu omezený rámec různých interpretací a nemyslím si, že hudba sama o sobě musí být horší, pokud to zrovna cítíte jinak a tento rámec překročíte. V tomto ohledu mě fascinují kapely jako Led Zeppelin, které stejnou písničku zahrály na každém koncertě diametrálně odlišně, a vždy to znělo skvěle. Nejsem tedy přesvědčený, že by ve vážné hudbě pro interpreta neexistovala jiná cesta než se držet skladatelových instrukcí. Vzhledem k těmto postojům mě profesoři vždy museli dost krotit, aby se má hra vešla do mantinelů, které jsou ještě únosné i pro odborné publikum, zejména pak soutěžní poroty.
Jste fanouškem rockových kapel?
Poslouchám všechno možné, hlavně tvrdou hudbu, rock, grunge a black metal. Mám moc rád kapely jako například Slipknot, Mayhem nebo Burzum. Neřekl bych, že by se to vylučovalo s klasikou, naopak si myslím, že mně jako interpretovi vážné hudby inspirace metalem dokonce prospěla. Třeba díla takového Bély Bartóka nebo Dmitrije Šostakoviče vlastně zosobňují jakýsi hudební naturalismus, a pokud k těmto žánrům přistupujete „uhlazeně“a užíváte stejných interpretačních prostředků jako u Schuberta či Brahmse, vaše podání podle mě nevystihuje, o čem ta hudba má být. Ona vyjadřuje něco krutého, drsného nebo depresivního. A to právě vystihuje i metal, i když v jednodušší, explicitnější, ne tak sofistikované formě.
S nějakou kapelou byste si zahrát nechtěl?
Neumím si moc představit housle v rockové kapele. Občas se s tím člověk setká, ale mně vždycky připadá, že je to něco, co tam nesedí. Na koncerty bych rád chodil, ale upřímně řečeno, já leckdy ani nemám čas chodit na koncerty vážné hudby.
O prolínání žánrů se snaží i takzvaný crossover. Přistoupil byste na nějaký takový projekt?
Ne. S crossovery, kdy se dává dohromady symfonická hudba s rockem, se trochu roztrhl pytel, ale mne to neoslovuje. Rock a klasika sice mají určité aspekty společné, proto jsem také mluvil o své inspiraci metalem, ale pořád platí, že rock je rock a klasika je klasika. A oba styly jsou nejlepší ve své vlastní podobě. Jejich míchání je možná divácky atraktivní, ale podle mě snižuje kvalitu obou žánrů.
A jak to zařídit, aby příznivci metalu chodili na klasiku?
Lze se zeptat i jinak: Jak to zařídit, aby příznivci klasiky chodili na metal?
Ve videoportrétu na webu Pražského jara říkáte, že ve volném čase hrajete šachy a sledujete boxerské zápasy. A že byste s boxem jednou i rád začal. Šachy se k houslistovi hodí docela dobře, ale nebylo by riskantní dostávat rány v ringu?
Stát se vám něco může při jakékoli aktivitě. Box mě zkrátka něčím přitahuje, i když nedokážu říct proč. Jsem fanouškem Muhammada Aliho a Mika Tysona, ze současných boxerů mám rád Vasila Lomačenka. Jsem ve sportu laik a nerozumím tomu tolik, ale nemyslím si, že by box a šachy neměly nic společného. On i ten box je hodně o přemýšlení, o vytváření nějaké strategie.