Konec Theresy Mayové

Téměř tři roky uplynuly od památného červnového referenda v roce 2016, které nejen rozhodlo o brexitu, ale jež do čela britské vlády postavilo Theresu Mayovou. Její éra nyní končí.

Po dvouletém vyčerpávajícím vyjednávání s EU, divokých sporech ve vládě i v parlamentu, zuřivých útocích médií i nesmiřitelně rozpolceného národa podala ocelová premiérka v slzách demisi. Po Margaret Thatcherové, kterou sesadili její eurofilní kolegové, a Davidu Cameronovi, jemuž Unie neposkytla nejmenší ústupek, s nímž by mohl referendum vyhrát, se stala Mayová už třetí hlavou vlády, která v anglickém sporu s Unií padla. Po celou tu dobu projevovala železnou vůli a nadlidskou houževnatost, ale nedokázala vyjednat dohodu, jež by mohla být i kompromisem v britském konfliktu mezi neoblomnými zastánci setrvání a zastánci vystoupení z Unie.

Usilovala vyjednat odchod za podmínek volného obchodu. Je otázka, jestli taková možnost vůbec existovala, protože EU jako zárodečné evropské impérium trvá na svých obchodních pravidlech a Británie mimo celní unii by měla výhodu volného obchodu s celým světem a zároveň bezcelního přístupu na unijní trh. Takové privilegium nemají ani členské státy, ba ani s unijním kartelem svázané Švýcarsko a Norsko – a ty ještě za výsadu tvrdě platí. Proto také

musela Mayová uznat veškerá vnitřní nařízení společného trhu, externích cel a pravidel omezujících import. Dohodu „brexitu jen podle jména“ovšem suverenisté mezi konzervativci ani za cenu kontroly hranic, kterou vyjednala a považovala za velký ústupek Unie, přijmout nemohli a během maratonu nekonečného vyjednávání v Bruselu si posléze uvědomili, že jedinou cestou k nezávislosti by byl odchod bez dohody a obchod s Evropou za normálních podmínek nečlenských států. Zastánci setrvání a zejména labouristická opozice tuto možnost odmítali jako národní tragédii, jež sníží HDP, vyvolali celonárodní hysterii, žádají druhé referendum, a byl to nakonec konzervativní rozpolcený vládní kabinet, jenž premiérce znemožnil předem prohraný čtvrtý pokus o prosazení víceméně stejné dohody.

Nový premiér nic nevymámí

Ze zpětného pohledu jí lze vyčíst mnoho chyb, její osud zpečetily především předčasné volby a těsná nevýhra. Mayová postrádala vůdčí charizma a neuměla si vytvořit klan věrných nohsledů. Konzervativní vláda závisela na deseti poslancích Severoirčanech, a když do jednání zasáhl Dublin a prosadil si v Unii přílepek do dohody, tzv. stopku proti eventuálnímu zavedení celní hranice na ostrově (holý nesmysl) a EU prohlásila smlouvu za neměnnou, rozzuření loajalisté z britského Irska s mnoha konzervativci hlasovat pro ztrátu britské suverenity na svém území odmítli. Další karambol nastal v den, kdy měla Británie z Unie odejít bez dohody (29. března), když po všech možných úlitbách Mayové neprošla úmluva potřetí, ale odchod bez smlouvy vzbouřený parlament předem vyloučil, a tak mohli poslanci bez rizika dohodu odmítnout a vládě nezbylo než požádat Unii o odklad.

Je podivné, že se ani Brusel, ani Angličané nepokusili vyjednat výjimku z evropských voleb, jako by předpokládali, že Británie v Unii zůstane. A starý harcovník Nigel Farage, který během dlouhých let vytvořil ze strany pro nezávislost (UKIP) třetí politickou moc a donutil vládnoucí konzervativce k vyhlášení dlouho slibovaného plebiscitu, se kterým souhlasila i opoziční labouristická strana, narychlo sehnal peníze a vyrazil

Budoucnost ukáže, zda kompromisní dohoda Mayové nebyla to nejlepší, čeho šlo dosáhnout.

opět do boje proti zradě establishmentu. Podle průzkumů by měla jeho Strana brexit získat 32–36 procent a přepočtem ještě vyšší procento europoslanců. Opozice je navíc roztříštěná, některé malé strany propadnou a jejich hlasy se rozdělí. Volby jsou nepřímo druhým referendem o brexitu, avšak jejich matematika vyvolá mylný dojem, že jsou zastánci brexitu ve velké převaze. I tak se ale konzervativci na pátém místě za Zelenou stranou nacházejí v tragické situaci, jaká nemá obdoby. Většina národa viní za chaos a neschopnost vyjednat brexit vládu a strana by pravděpodobně prohrála příští volby, přestože v neúprosném většinovém systému dvou stran Farageova protestní monotematická strana zvítězit nemůže, ale mnoho konzervativců jistě přebere.

Zápas o vůdce strany a premiérské křeslo probíhá již neoficiálně delší dobu a jenom opravdu charizmatický lídr by mohl konzervativce opět postavit na nohy. Jeden tu nepochybně je, Boris Johnson, dvojnásobný starosta Londýna, spisovatel a zdatný rétor, má však pošramocenou pověst chaotického člověka, který nemístně vtipkuje (z pohledu dnešní puritánské politické korektnosti), a mnozí kolegové v parlamentu jej nenávidí za úspěšnou kampaň o brexit a velkou popularitu mezi straníky. Vystupuje už proti němu 17 kandidátů, ale strach ze staronového socialisty Jeremy Corbyna a Nigela Farage by teoreticky vzato měl stranu sjednotit. Je to dost nepravděpodobné.

Teprve budoucnost po odchodu Mayové ukáže, zda její kompromisní dohoda nebyla to nejlepší, čeho bylo možné dosáhnout. Dolní sněmovna si ze tří čtvrtin nepřeje opustit Unii a odchod bez smlouvy absolutně nepřipustí, nemá jen odvahu zradu na lidovém hlasování přímo odhlasovat. Trn z paty by jí mohlo vytrhnout druhé referendum o nově vyjednané smlouvě. Opozice potopila premiérčinu dohodu účelově, chtěla zdiskreditovat vládu a vyhrát volby. Nový premiér bude nucen vyjednávat o vystoupení z Unie znovu, nic podstatnějšího nevymámí, a jak napsal sloupkař Simon Jenkins v The Guardian, bez „pokrytecké virtuozity na výši Disraeliho žádný brexit neprosadí“. Měl by snad odvahu rozpustit parlament a jít za brexit do voleb?