Už vůbec nevěděl, komu všemu dluží

Někdy se pořádek vyplatí. Své by o tom mohl vyprávět Jaroslav. Vždycky byl tak trochu do větru, nikde chvilku nepostál, ani ty školy mu moc nešly a teď pracuje jako vlakvedoucí na dráze. Zklidnil se, dodělal si vyšší odbornou, našel si přítelkyni. Není přikovaný na místě a to mu vyhovuje. Hlavní je, že se mu život líbí a může se kdykoli vrátit domů.

Jenomže: kdysi sem tam něco nepoplatil, možná nájem, pokuty

v MHD, některá splátka za domácí kino mu ujela, a taky telefon... Tak mu domů začaly chodit upomínky a soudní obsílky. Nejdřív na ně nechtěl mít čas – házel je do koše. Pak už musel: ne z vlastní vůle, ale přítelkyně chtěla vědět, jestli ty pruhy na obálkách neznamenají finanční problémy, a tím i návštěvu exekutora. To přimělo Jaroslava jednat.

Zavolal do poradny – proč ne, když mají bezplatnou linku – a dal se do toho. Nejdřív to byl horor: všechny ty papíry, inventura upomínek, pak vzpomínání na staré adresy, nakonec výpisy z rejstříků a návštěvy soudu. Za měsíc bylo jasno, Jaroslav je jednou nohou v exekuci.

Prodat nebylo co, přítelkyně se na vyplacení dluhů podílet nechtěla – ani ji do toho nemínil zatahovat, rád by vše vyřešil sám. S platem se také kouzlit nemohlo, ježdění vlakem znemožňovalo další brigádu. V dohledu nebyl nikdo, kdo by vypomohl, a záznamy v rejstřících znamenaly konečnou pro další úvěr.

Jaroslav se rozhodl čistě a jasně – zbankrotuju, budu žít o chlebu a o vodě, ale udržím si domácnost. Když přítelkyně souhlasila, bylo rozhodnuto. Ve dvou to utáhnou a staré dluhy už Jaroslava trápit nebudou. A na nové si dá pořádný pozor.