Univerzitní byznys v USA Když promuje 12 000 lidí
USA hlásí letos nejvíc vysokoškoláků v historii. Z mnohých amerických univerzit se stávají továrny na peníze a kvantita pohlcuje kvalitu. Navíc promují takzvané děti „falešných trofejí“, většina z nich prý nemá žádnou motivaci.
Hedvika Millerová
Nikdy by mě nenapadlo, že půjdu na promoci, kde se bude rozdávat přes 12 000 diplomů. Navíc při ceremonii, která by měla trvat tři a půl hodiny. Měla jsem dojem, že je to snad fyzicky a organizačně neuskutečnitelné.
O tom, že jsem se mýlila, jsem se přesvědčila na vyhlášené Ohio State University v hlavním městě státu Ohio, Columbus. Letos v květnu se tam odehrála hektická promoce na fotbalovém hřišti. Organizátoři už předem oznámili, že pokud se pokazí počasí, ceremonie bude bez náhrady zrušená a diplom se pošle poštou. Naštěstí to vyšlo a studenti si je přebírali jako na běžícím pásu: v dlouhých řadách a bez toho, že by třeba zaznělo jejich jméno.
„Přijeli mi rodiče, sestra a bratr, mohla jsem jim sice říct, ve které řadě budu sedět, ale oni na mě stejně nedohlédnou. Na stadionu nás bude dohromady asi 60 000,“směje se 22letá Sydney. Na Ohio State studovala čtyři roky psychologii, má jen bakaláře, ale i to už stálo rodinu 100 000 dolarů. Bude potřebovat do budoucna ještě magisterský
titul, ale ten stojí minimálně dalších 50 000 dolarů.
„Nejdřív půjdu do práce, budu zatím dělat nějakého asistenta, a pak uvidím, zda se mi to povede,“říká Sydney s tím, že magistra si bude muset zaplatit z vlastní kapsy, lépe řečeno vzít si půjčku.
Podobně jako Sydney jsou na tom další studenti. Za čtyři roky bakalářského studia zaplatili v přepočtu 2,3 milionu korun, univerzita v podstatě na této „jedné třídě“vydělala neuvěřitelných 1,2 miliardy dolarů.
Školné dražší než dům
stejnou univerzitu jako jejich otec nebo matka, protože fandí stejnému fotbalovému týmu. Všichni hráči mají stoprocentní stipendium.
Univerzita Ohio State je ohledně školného jen zlatá střední cesta. Je třetí největší univerzitou v USA, ročně zde studuje 65 000 studentů. Kvalitou se ale nezařadí ani do první desítky. Tam jasně dominují Univerzity Princeton v New Jersey, Harvard ve státě Massachusetts a Columbia v New Yorku. Jsou to privátní instituce, kde studuje maximálně 6 500 studentů, roční školné je kolem 50 000 dolarů a s bydlením a jídlem to může být až 70 000 dolarů ročně. Je pravda, že jsou na těchto univerzitách vysoké nároky, nestačí jen zaplatit, ale také umět. Mnoho studentů se pak zapíše do tříd s akademickým stipendiem.
Jedním z mnoha je například Nicholas Lowell ze Severní Karolíny, který úspěšně studuje na Harvardu. „Rodiče by nikdy nedokázali zaplatit 70 000 dolarů ročně, ale už od první třídy jsem chodil do školy, kde pro přijetí muselo být IQ studenta minimálně 145. Byla to státní škola pro nadprůměrně nadané děti,“říká 24letý Nicholas s tím, že už ve druhé třídě mluvil plynule španělsky i čínsky, učil se rusky a později na střední škole vyhrával celostátní matematické a přírodovědné soutěže. Dokázal také hrát na piano a v osmé třídě zahrál Rachmaninova, což je univerzitní stupeň, co se klavírní techniky týče.
Když byl Nicholas Lowell malý, chtěl být meteorologem, ale na Harvardu studuje mezinárodní obchod a komunikaci. Už teď cestuje po celém světě.
Zkoušky jsou jen formalita
Místní média letos několikrát za sebou uvedla, že minimálně jedna třetina Američanů má vysokoškolské vzdělání, v roce 1940 to bylo jenom 4,6 procenta obyvatel a před deseti lety 25 procent. Jít na univerzitu je pro mnohé samozřejmost, a to i proto, že zdejší střední školy jsou jen pokračováním těch základních a nic specifického mladého Američana nenaučí. Navíc přijímací testy do prvního ročníku státních univerzit jsou jen formalita. Rodiče na školné střádají už od narození dětí, je to doména každé rodiny. Ne pokaždé to ale mladí teenageři, co se týče oboru, trefí. Často se přihlásí prostě tam, kde mají oblíbené fotbalové hvězdy, nebo tam, kam chodili jejich rodiče. Po čtyřech letech pak mají pocit, že vlastně vůbec nevědí, co chtějí dělat.
Děti falešných trofejí
Ostatně to je pro takzvané mileniály typické. Narodili se mezi lety 1981 až 1996 a dnes už jsou to dospělí lidé, je jim od dvaadvaceti do třiceti sedmi let. Magazín Wall Street Journal nedávno zveřejnil článek o tom, že jsou tito mladí lidé dezorientovaní a často i v praxi nepoužitelní. Mají sice vzdělání, ale nevědí, jak ho použít, potažmo nevědí, jak pracovat.
„Chybí mi motivace, nevím, co mám dělat, nic mě nebaví,“stěžuje si velká část dnešních třicetiletých Američanů. Je to údajně tím, že měli odmalička na „růžích ustláno“, a cokoliv kdy udělali, všechno bylo ohodnoceno slovy „great job“, tedy dobrá práce, i když výkon, a to v jakémkoliv smyslu, byl spíše podprůměrný.
Američané pro tuto generaci ještě mají jinou přezdívku „Děti falešných trofejí“. Drahá univerzita jim pro život asi úplně všechno nezajistí. Ten základ totiž musí být někde jinde. Řešit to budou muset nejen Američané.
Každopádně univerzity, ze kterých se staly továrny na peníze, budou určitě dále dobře prosperovat, zvyšovat školné a masových promocí bude přibývat.