„Můj otec Ludvík Svoboda“
KSČ prostě v roce 1946 zvítězila, rozhodli voliči, jako teď rozhodli o vítězství ANO. Co měl otec tehdy dělat? ptá se dcera prezidenta Ludvíka Svobody.
Nezvyklé křestní jméno Zoe jí přiřklo losování jména z vojenské lodičky. Je totiž dcerou jediného vojáka, který byl v našich novodobých dějinách zvolen prezidentem. Armádní generál Ludvík Svoboda, hrdina od Zborova a Dukly před 50 lety čelil krizi, z níž vzešel těžký kompromis v zádech se sovětskými tanky, v podobě komunistické normalizace. Ze vzpomínek na něj je znát, že si Zoe Klusáková-Svobodová uchovává k otci velkou úctu.
Připomínáme si konec 2. světové války, ale i otevření západní fronty v Normandii. Zdá se vám, že si tyto události připomínáme v míře, jež odpovídá jejich významu?
Určitě ne. Vzpomínám si, že když došlo k otevření fronty na Západě a vylodění Spojenců v Normandii v červnu 1944, všichni jsme si řekli: „No konečně!“Válka však už byla v té chvíli v podstatě rozhodnuta, rozhodně spěla k nezadržitelnému konci.
Brzy uplyne 40 let od úmrtí vašeho otce, jediného vojáka v dějinách naší novodobé státnosti, který se stal prezidentem. Jak se vám žije s jeho odkazem?
Víte, pochopit cítění, prožitky a postoje lidí minulého století – generace mých rodičů, kteří prožili první i druhou světovou válku – i mé generace, kterou poznamenala druhá světová válka, je asi obecně těžké. Často se setkávám s výkladem, jenž je zkreslený z důvodů nedostatečné znalosti faktů. A co je horší, s tendenčním výkladem jednání či postojů jednotlivých osobností. Takový přístup, pokud se týká mého otce, jeho aktivit, které nebyly bezvýznamné, mne mrzí a trápí. Nejenže se mne to dotýká jako dcery, ale je to na škodu i společnosti, protože zkušenosti a úsilí minulých generací bychom měli znát, respektovat je a těžit z nich.
Jako mladý muž vstoupil do československých legií, bojoval u Zborova. Zaujalo mne, že přestoupil k pravoslaví.
Ano, podle vojenské knížky tatínek přestoupil k pravoslavné církvi, stejně jako mnozí další legionáři během první světové války v Rusku. Šlo o demonstraci protestu proti postojům katolické církve, která kropila rakouské vojáky svěcenou vodou a žehnala jim, když šli na frontu. Pro mnoho legionářů bylo pravoslaví symbolem slovanství.
Okupace Československa v roce 1939 rozdělila vaši rodinu. Otec odešel do Polska, později do SSSR. Vy jste s matkou nějaký čas ukrývaly parašutisty.
Domácí odboj na okupovaném území nemohl být tak efektivní jako vystoupení národního vojska na frontách. Nicméně pro dokázání národního práva na svobodu, pro vyjádření nesouhlasu s okupací měl i on velký význam. Bylo to však velmi složité až nepřehledné. Často docházelo ke zradě nebo k prozrazení při zatčení. Ztráty a oběti s tím spojené byly neúměrné prokázaným škodám nepříteli.
V srpnu 1939 uzavřel Sovětský svaz s Německem smlouvu o neútočení. Nezapochyboval váš otec někdy nad svým vojenským angažmá na Východě?
Smlouvě předcházelo neúspěšné jednání SSSR s Anglií a Francií, protože Západ příliš spekuloval. Dne 23. srpna 1939, v den podpisu Dohody o neútočení mezi SSSR a Německem, byl otec v Polsku a postoj SSSR považoval za snahu, jak získat čas k přípravě obrany.
Bylo pro vašeho otce složité zorganizovat v SSSR československou vojenskou jednotku?
Do SSSR přešlo po porážce Polska přes 600 mužů, důstojníků, rotmistrů i vojáků, kteří poté byli odesíláni po dohodě s londýnským exilem na Západ. Tatínek tehdy vybral 92 důstojníků pro budoucí československou vojenskou jednotku. Její vznik měl velký význam, jak pro vojáky, tak pro prezidenta Beneše, který tím získal postavení. Sovětský svaz uznal naši vládu v exilu jako první z mocností. I později si jeho představitelé uvědomovali a dávali i dlouho po válce najevo, jak důležitou roli naše vojenská jednotka sehrála pro jejich morálku. Byla první a jediná, která s nimi bojovala, i když nebyla tak velká.
Zpočátku ale byli naši vojáci v Sovětském svazu v internaci.
Kdyby nebyla internace, tak co by bylo? Oni sice přišli jako vojenská jednotka, nebyli však zajati, žádali o azyl. Neměli peníze, československý velvyslanec odejel, jak se měli živit? Byli to profesionální vojáci. Tak aby se udrželi pohromadě, rozhodli se pro internaci. Sověti je živili, oblékali. A to nejpodstatnější: bylo s kým jednat a komu klást požadavky. Jejich partnerem tehdy nemohla být oficiální vláda, byli to lidé z NKVD (ministerstva vnitra), protože Rusko ještě neválčilo s Německem. Když vypukla válka mezi USA a Japonskem, Američané také stáhli Japonce na svém území do internačního tábora. V tom žili podle svého režimu, mohli se stýkat s lidmi mimo tábor, měli i svou důstojnickou školu. Byla to nutnost pro obě strany.
Váš otec se také jednou ocitl ve vězení.
Na podzim roku 1941, když byla v Moskvě již zřízena československá vojenská mise v čele s plukovníkem Heliodorem Píkou. Otec byl jedním z jejích členů. To, že byl vyslýchán NKVD a zůstal přes noc v cele zadržení, ale nesouviselo s tím, že by ho snad „zmáčkli“a donutili k nějaké spolupráci, nýbrž s jeho kontaktem s atašé Krnem ze slovenského vyslanectví, státu tehdy nepřátelského. Mise o tom neinformovala Sověty. Otce se to dotklo – ano, byl i uražen, že ho NKVD podezřívala. Sověti, kteří posléze souhlasili s vytvořením naší jednotky, měli zájem hlavně o výzvědnou a sabotážní činnost v týlu. To bylo předtím, než vznikl v Buzuluku 1. československý polní prapor. Vojenská jednotka posílila na brigádu a v boji na Ukrajině došla až na Volyň, kde žila česká komunita, jež rozšířila jednotku o 9 000 lidí. Díky tomu se počet vojáků navýšil na plnohodnotný armádní sbor.
Panovalo obecné přesvědčení, že Edvard Beneš je představitelem zahraničního odboje?
Česká veřejnost obecně uznávala prezidenta Beneše za hlavu odboje v zahraničí. Stejně tak otec a vojenská jednotka v SSSR.
Když se řekne okupace, mnozí si představí okupace dvě: tu v březnu 1939, ale i tu v srpnu 1968.
Ty dvě události nelze srovnávat. Německá nacistická okupace vedla k vyvražďování a k likvidaci národa. Vstup vojsk, se kterými jsme byli v jednom politickém smluvním sdružení, Varšavské smlouvě, měl charakter politického nátlaku. A také trestu za vymknutí se z politických jednotných principů, nešel proti národnímu charakteru.
Která pro vás byla osobně horší?
Stačí snad jen uvést: během německé okupace byli v Mauthausenu popraveni můj sedmnáctiletý bratr a dva bratři mé maminky, má dvaašedesátiletá babička byla zavražděna plynem v Ravensbrücku, jeden maminčin bratranec padl v boji u Bílé Cerkve na Ukrajině, patnáct členů naší rodiny bylo internováno v táboře ve Svatobořicích. S maminkou jsme se tři a půl roku skrývaly před zatčením gestapa.
Po válce byl váš otec jako nestraník ministrem obrany. Proč nepodal spolu s dalšími ministry v únoru 1948 demisi?
Vždyť prezident Edvard Beneš také hned nekapituloval! Přijal demisi ministrů a zůstával ve funkci – až do 7. června 1948. V té době se nevědělo, co bude. A potom, když se něco nepovede, z boje se hned neutíká! Co měla armáda dělat? Není nástrojem politiků, nýbrž státu a vlády. Otec vystoupil jako ministr s prohlášením, že armáda jde s lidem. A lid si demokraticky zvolil cestu, kterou si zvolil. Kdyby nešla armáda s lidem, co měla udělat?
Nedá se říct, že by váš otec hrál Gottwaldovu hru?
Tatínek nebyl žádným Gottwaldovým mužem, KSČ prostě v roce 1946 zvítězila, rozhodli voliči, jako teď voliči rozhodli o vítězství hnutí ANO. Lidé byli po válce nespokojeni. Sociální situace za první republiky nebyla ideální, měli jsme za sebou Mnichov. KSČ zvítězila a postupně se v ní prosadilo radikální křídlo. Byl zatčen Heliodor Píka a postupně další. Gottwald si na ministerstvo obrany místo mého otce v roce 1950 dosadil svého zetě Alexeje Čepičku. Celou řadu věcí bohužel dělali místní komunisté. K uvěznění mého otce 25. listopadu 1952 došlo bez souhlasu a iniciativy Sovětů. Podle toho, co říkali maršálové Žukov a Koněv, Stalin dal do Prahy echo, aby Svobodu ihned propustili.
Byla to iniciativa Sovětů, jmenovitě nástupce Stalina Nikity Chruščova, který se postaral o rehabilitaci vašeho otce?
Nikita Chruščov, který byl ve válce členem velení 1. ukrajinské fronty, pod které patřil i československý armádní sbor, dobře znal a cenil si boje našich vojáků. I jejich velitele. Jeho vztah k mému otci byl velmi upřímný. Když se stal hlavou státu jako 1. tajemník SSSR, podrobil kritice stalinský kult osobnosti. Když dorazil do Prahy na sjezd, ptal se již legendární větou: „Kde je Svoboda?“
Co bylo největší chybou pražského jara? Politika Dubčeka, nebo iluze o reformovatelnosti komunistické myšlenky?
Nemyslím, že by vyhlášení principů pražského jara bylo chybou. Naopak. Byl to program na zušlechtění socialismu. Nicméně je otázka, jestli se učinilo vše, aby program byl realizován v situaci, v níž se naše země nacházela.
Na 21. srpna 1968 si dobře pamatujete. Co se vám vybaví nejvíce?
To byl ten den, když už bylo pozdě. Nebyla jsem u všeho, ale pamatuji se, jak otec jako prezident volal Dubčekovi
(první tajemník ÚV KSČ – pozn. red.): „Sašo, už jste projednali ten dopis?“Dubček, fakticky číslo 1 v republice, říkal: „Ještě ne. Ale máme to v plánu!“A otec odpověděl: „Už to nemusíš projednávat, máš tanky na hranicích!“Jednalo se o dopis, který nosil Alexandr Dubček deset dní v kapse, nikomu o tom neřekl. Napsal ho Leonid Brežněv, generální tajemník ÚV KSSS, jako poslední varování, že Dubček nesplnil závěry z jednání mezi SSSR a ČSSR z Čierné nad Tisou. Když si tatínek po návratu delegace z Moskvy pozval Dubčeka i předsedu vlády Oldřicha Černíka do Lán, aby zjistil, co mají v plánu, nic se od nich nedozvěděl. Dubček u toho poskakoval jako Jánošík a jen opakoval prázdné fráze. Byla to již tehdy prohraná bitva.