Mění se fotbalová mapa?
Nečekané finále mistrovství světa do 20 let: o zlato si večer zahrají Ukrajina a Jižní Korea
David Čermák
Až dnes v šest večer v polské Lodži vypukne finále fotbalového mistrovství světa do dvaceti let, o osm tisíc kilometrů dál, v jihokorejském Soulu, už bude hluboká noc. Přesto bude v ulicích narváno. Místo spánku tisíce lidí zaplní prostorné fanzóny, které tamní fotbalová asociace nechala narychlo postavit. A budou ze všech sil fandit a mačkat palce, aby národní tým poprvé v historii získal světové zlato. V cestě mu stojí...
Anglie? Francie? Brazílie? Kdepak. Ukrajina!
Také vás složení finálové dvojice překvapuje?
A to ještě přičtěte, že mezi posledních osm týmů se probojovalo třeba Mali, které po postupu ze základní skupiny vyřadilo Argentinu a ve čtvrtfinále i v deseti trápilo Italy.
Marně byste mezi účastníky turnaje hledali Brazílii, Anglii, Německo, Španělsko nebo Nizozemsko, největší producenty fotbalových nadějí.
Zatímco ještě v devadesátých letech braly zlato ze šampionátu dvacítek výhradně velmoci, za posledních deset let bude mít mistrovství už třetího nečekaného vítěze.
V roce 2009 slavila Ghana, o šest let později Srbsko a předloni nechybělo moc, aby Anglii ve finále senzačně zaskočila Venezuela.
Co se to děje? Mění se snad rozložení sil na fotbalové mapě?
„Nemyslím si, že by se něco mělo měnit v dospělé kategorii. Spíš se ukazuje, že pro mladé kluky z menších zemí je mistrovství světa dvacítek velká šance,“tvrdí Luboš Kalouda, záložník, který s Českem v roce 2007 na šampionátu v Kanadě vybojoval stříbro. „Vědí, že takovou šanci už možná nedostanou. Ital si řekne: Hraju doma kvalitní ligu, můžu tady zůstat, nic mi nechybí. Zato já věděl, že na dvacítkách se můžu ukázat, a že jestli se chci dostat z Česka ven, mám obrovskou příležitost se předvést před světem.“
V jeho slovech nehledejte ani náznak přehánění. Mistrovství světa do dvaceti let není klasický juniorský turnaj, odehrává se pod drobnohledem skautů a za velkého zájmu médií: přímé přenosy z Polska se vysílají do víc než 150 zemí.
Kdo zaujme, tomu se může změnit život. Což platí hlavně pro mladé Korejce a Ukrajince, z nichž naprostá většina hraje domácí soutěž.
Ukrajinský brankář Ljunin už rok patří Realu Madrid, korejská hvězdička Lee Kang-in odmala vyrůstá ve Valencii, ale o zbylé objevy se zájemci poperou.
Oprávněně. Jižní Korea cestou do finále porazila Argentinu, šestinásobného vítěze turnaje, Ukrajinci zase v semifinále vyřadili Italy.
Důkaz, že fotbalová mapa se mění? Možná. Ale myslet si na základě výsledků, že Ukrajina, Korea nebo Mali dohánějí fotbalové obry, by zavánělo přece jenom pošetilostí. Šampionát automaticky rezervuje místa i pro slabší země z Oceánie či Severní Ameriky, takže favority nabitá Evropa dodává jen šest účastníků ze čtyřiadvaceti a konkurence se rozmělňuje.
Není divu, že rozdíly v kvalitě se projevují někdy až příliš křiklavě. Příklad? Norové rozmetali Honduras 12:0, útočník Häland dal devět gólů, a i když se jeho země loučila už po základní skupině, stane se nejlepším střelcem turnaje.
Tak jako během posledních pěti šampionátů Ghaňané Adiyiah a Assifuah, Ukrajinec Kovalenko, Brazilec Henrique či Ital Orsolini. Také vám ta jména nic neříkají? Všichni jsou důkazem, že ani mimořádně vydařený turnaj nemusí být vždy odrazovou rampou do světa hvězd.
Pravda se ukáže až po něm.