Přežil díky píšťalce
Před 100 lety bojovaly desetitisíce Čechů na ruské frontě. Mezi nimi i Josef Hříbek. Zasáhly ho tři střely naráz. Přežil.
Prostřelený notes a píšťalka, kterou měl při útoku Rusů J. Hříbek v kapse.
Stál jsem nehnutě na místě. Očima s hrůzou rozšířenýma hleděl na tři šílené ruské vojáky jako na strašné zjevení. Vyrostli jakoby ze země a přinášeli mi neodvratně smrt.
Štěstí si Josef Hříbek vzpomínku na den, kdy padl do zajetí. Za dvě hodiny převzal velení major poslaný ze štábu. Po chvíli byl také po smrti. A podobný osud potkal i jeho následovníka.
Bez přestání hřměla děla. Tisíce střel, stovky granátů a tuny vyvržené hlíny si vybíraly své oběti. Zákopem proběhl voják, který si zpíval. Zbláznil se hrůzou. Granát těsně minul dvaadvacetiletého nadporučíka a zabil desátníka Macháčka, který stál za ním u střílny. Zůstala po něm jen hlava s vypoulenýma očima. Kolem se válely útržky jeho zakrváceného pláště. Ze zákopů vanul zápach krve a rozžhaveného železa. Každou chvíli přicházely spojky a podávaly hlášení o beznadějné situaci.
Pak nastalo ticho...
Palba z děl neustávala až do večera. „Zdálo se, že je všemu konec, že se z tohoto pekla nikdo nedostane. Přepadl mne divoký, příšerný strach ze smrti. Vzpomínal jsem v této těžké chvíli na manželku a dceru,“zapsal si Hříbek.
Po dělostřeleckém zpracování rakouských postavení, kdy se už zdálo, že je v nich všechno zničeno a zavaleno zemí, nastalo najednou ticho. Nepřítel vyšel ze zákopů. A ze tří stran zaútočil. Na několika místech byla linie rakouských vojsk proražena. Asi v deset hodin večer se ozvalo za českými vojáky bojové urááá. Přesila Rusů byla ohromující. Nad hranou zákopu se objevili tři ruští vojáci s nasazenými bodly na ručnicích. Jeden z nich vhodil do otevřeného krytu, kde se tísnil český nadporučík a několik jeho spolubojovníků, ruční granát, který zabil četaře Procházku. „Oněmělý a ohluchlý výbuchem vyběhl jsem ven a zvedl ruce. Stál jsem nehnutě na místě. Očima s hrůzou rozšířenýma hleděl upřeně na tři šílené ruské vojáky jako na strašné zjevení. Mráz přejel mi po zádech. Vyrostli jakoby ze země a přinášeli mi neodvratně smrt, která se mi dívala přímo do očí,“vzpomínal Hříbek.
Všichni tři nasadili bodáky špičaté jako jehly na jeho prsa a jako na povel vystřelili. Ostrá bolest mu projela celým tělem. Jeden z vojáků ho udeřil do hlavy pažbou ručnice. Mladík se těžce převalil na znak do chodby zákopu a ztratil vědomí.
Byla tma, když se voják sedmé roty probral k životu. Jedna střela ho zasáhla do pravé části prsou, prorazila notes a píšťalku, kterou měl v náprsní kapse. Fotografie jeho ženy i dcerky byly nasáklé krví. Stejně jako uniforma. Z rány v prsou prýštila krev tenkým pramínkem. Druhá a třetí kulka pronikly hořejší částí pravé ruky. Celý prapor, kterému velel v poslední chvíli bitvy, byl už v zajetí. Josef Hříbek jako zázrakem přežil. Dokázal přečkat i infekci skvrnitého tyfu, jímž se nakazil v lazaretu na moskevském předměstí. Mezitím ho převezli do Nižního Novgorodu. Prudké záchvaty, cvakání zubů, tělo se třáslo smrtelným chvěním. Ve spánku se vraceli tři urostlí ruští vojáci s bodáky.
„Zachtělo se mi žít, aspoň hodinu, aspoň ještě jeden den. Já nechci umřít. Neumřu. Musím se vrátit domů. Probouzel jsem se s tlukoucím srdcem. Asi pátého dne, kdy jsem byl již v agonii, přenesli mne nemocniční zřízenci, ještě asi s deseti jinými těžce nemocnými zajatci do márnice,“vzpomínal Hříbek na chvíle, kdy ho lékaři odepsali.
Zajatci leželi na pryčně ve strohé místnosti jeden vedle druhého, obličeji obráceni ke stropu. Všichni zarostlí, s vyčnívajícími lícními kostmi, s očima hluboko zapadlýma. Jen zřídkakdy některý nemocný zvedl hlavu a zadíval se na stěnu, kde byly opřeny rakve z nehoblovaných prken. Čekaly na ně.
Všech deset zajatců zemřelo tiše, v bezvědomí, aniž si na něco stěžovali. Jen mladík z Prahy ne. To se opakovalo i druhý den. Nakonec mu překvapení lékaři dali šanci.
Hříbek se léčil několik týdnů. O rok později vstoupil do 6. střeleckého pluku československých legií v Rusku.
Kariéru legionáře završil jako velitel čs. charbinské posádky v čínském Mandžusku.