ČSSR (ne)inovativní
Je to skoro jako dnes. Soudruhům v 80. letech došlo, že bez inovací ve výrobě to nepůjde. Avšak neměli na ně dost peněz.
Těsně po válce se československé ekonomice dařilo vcelku slušně. I díky tomu, že se jí otevřely nenasycené a nenáročné východní trhy. Jenže postupně se zdroje růstu vyčerpávaly a země začala v hospodářském souboji se Západem zaostávat. Nestačilo plnit plány na 110 procent, vyrábět víc a víc. Bylo třeba vyrábět kvalitněji a s nižšími náklady.
I soudruhům začalo docházet, že je třeba ekonomiku a její vyčerpané podniky vzpružit nějakým vynálezem, nebo alespoň postupnou inovací výrobních procesů. Jenže valná část věcí, které se ve výzkumných ústavech vymyslely, do podniků pronikla se zpožděním, nebo dokonce vůbec. Nebyly na to peníze.
Situace se navíc zhoršovala. Ještě v 70. letech rostla produktivita na jednoho pracovníka v průměru o 4,3 procenta ročně, v následujícím desetiletí však už jen o 1,3 procenta. Proti západním srovnatelně velkým zemím dosahovala zhruba 55 procent. Jinými slovy, zatímco na Západě už práci odvedly moderní stroje, v tuzemsku stejnou práci oddřeli lidé na strojích pamatujících i první republiku.
V první polovině 70. let rostlo hospodářství podle propočtů statistiků z pražské VŠE kolem pěti procent ročně. Jenže už tehdy si ekonomika zadělávala na problém. Zatímco se na Západě nové technologie rychle uplatňovaly v praxi, v ČSSR se konzervovala neefektivní struktura ekonomiky s vysokým podílem těžby, zemědělství a zpracovatelského průmyslu.
Zesnulý levicový ekonom Alexej Bálek odhadoval, že tuzemský průmysl tehdy sledoval světový vývoj se zpožděním pěti až patnácti let. Zaostávání se pak postupně prohlubovalo.
„Mluvilo se o tom, že je Československo kovárnou socialistických zemí, ačkoliv fakticky vzhledem ke své velikosti úlohu technicko-inovačního
centra hrát nemohlo,“uvádí Bálek.
Československo navíc mělo díky vzájemným dohodám relativně stabilní ceny surovin. Zdánlivá výhoda však byla spíše přítěží. Podniky nic nenutilo snižovat energetickou náročnost výroby. Například náročnost na výrobu oceli se podle statistiků z VŠE snižovala proti vyspělému Západu zhruba polovičním tempem. A na ekologii se myslelo až na konec, pokud vůbec.
I na tuzemskou ekonomiku však na začátku 80. let dopadly důsledky druhé ropné krize, v letech 1981 a 1982 spadla do recese. Zatímco Západ se ze šoku poměrně rychle vzpamatoval, Československu ujížděl vlak až do pádu režimu v roce 1989. Kapitalistické země ve zbytku dekády rostly rychlejším tempem.
Ekonomika sice, na rozdíl od Polska či Maďarska, nekrachovala, ale stále více se na sklonku 80. let prohlubovala neproduktivita. V roce 1985 šla například téměř čtvrtina investic do paliv a energií (ještě v roce 1970 to bylo jen 11,5 procenta).
Valuty za nápady
Pokud jde o výzkum či inovace, dokázalo během socialismu vyniknout jen pár pracovišť.
Třeba pokud v nich působila špičková osobnost, jako byl chemik a virolog Antonín Holý, který získal řadu patentů, z nichž „jeho“ústav žije dodnes (byť už nyní nedostává tolik peněz jako dřív). Do vývoje preparátů, které Holý se svým týmem vymyslel, se však za socialismu žádný domácí podnik nechtěl pustit. Uspěl s tím až za oceánem.
Odprodej nápadů českých vědců a inženýrů za valuty do zahraničí byl ostatně model, který se ke konci režimu prosazoval zejména v oblasti chemického a elektrotechnického průmyslu stále častěji.
Investovalo se také tam, kde šlo o „vyšší“stranický zájem. I v období normalizace směřovaly velké peníze do zbrojení a armádního vybavení. V polovině 80. let například vznikl pasivní radiolokátor Tamara, který navazoval na dva předchozí systémy. Ty využívaly unikátní metodu zachycení signálů od Vlastimila Pecha.
Systém, pro něž NATO používalo krycí jméno Trash can (tedy popelnice), se vyvážel do Sovětského svazu a dalších zemí. Po pádu železné opony však jeho výrobce Tesla Pardubice zkrachoval a nástupnická společnost ERA, kam přešli klíčoví inženýři, nyní vyrábí čtvrtou generaci radiolokátoru pod názvem Věra.
V Československu existovaly podniky, které uměly vytvořit a dodat výrobky na špičkové úrovni. Třeba plzeňská Škoda se od konce 50. let podílela na výstavbě jaderných elektráren, v 80. letech dodávala tlakové nádoby. Ovšem pouze do zemí socialistického bloku.
Podíl obchodní výměny se Západem sice v 80. letech stoupl, mnohdy šlo však jen o suroviny nebo polotvary, ne konečné výrobky. Navíc musel režim omezovat investice, aby alespoň udržel dosaženou životní úroveň. Podíl investic na národním důchodu během tohoto desetiletí klesl z 24 procent (což je srovnatelné se světem) na pouhých 15 procent.
Sami komunisté, byť to tehdy neříkali moc nahlas, si uvědomovali, že se model, který možná mohl fungovat v 50. letech, přežil. Nicméně na podobě přerodu, přestavby po vzoru Gorbačovovy perestrojky, se pohlaváři neshodli. Původní dokument z roku 1987, který počítal s větší mírou svobody pro podniky, v mnohém otupili. A centrálního řízení ekonomiky se až do změny režimu nevzdali.
Pokud jde o výzkum či inovace, dokázalo během socialismu vyniknout jen pár pracovišť. Třeba pokud v nich působila osobnost, jako byl chemik a virolog Antonín Holý.