Jak jsme překonali invazi imigrantů

Mnislav Zelený

Po dlouhé době jsem konečně vypadl z pražského ruchu, řinčení tramvají, houkání sirén, smradů z výfuků aut, hodinového psaní za počítačem. Bylo nádherně, azalky voněly žlutými květy, konvalinky svou omamnou jedovatou vůní, bez se obsypal modravými kvítky.

Sedím před chalupou na staré rozvrzané lavici vedle kostivalu, který tu vždy mohutně vyroste a trochu překáží, ale schválně jej tu nechávám, protože láká brundibáry čmeláky, kteří se svými dlouhými sosáky dostanou až do nitra jeho květů. Mám je moc rád. A už tu jsou! Bachratí s nožičkami plnými pylu bzučí a usazují se na květy,

až se stonky jejich vahou zhoupnou, a šup, už se do nich tlačí. A pak rovnou za chalupu si letí smlsnout na bílé květy kokoříků.

Vysoko v korunách smrků, dubů, bříz a lip zpívají ptáčkové, zpod kamene vedle dešťového svodu chalupy si vylezla na sluníčko vyhřát své tělíčko ještěrka, která tu má také domovské právo. Velcí mravenci pobíhají všude kolem a jen oni vědí, jaký je význam v jejich spěchu. Všichni sem patří, všichni zde v okolí bydlí. I ta kuna na půdě, jejíž rod si naši chalupu předává mezi generacemi možná již stovky let.

O sto metrů dál zurčí Vošmenda svou čirou vodou a já si jdu pro kosu, abych trochu obsekal louku. Pak se chvíli s manželkou rejpu v hlíně a pleji květnou zahrádku a mám velmi příjemný pocit, že tu jsem na správném místě klidu a pohody, blízko země a vody, v lese. Kvečeru sekám dříví a pilou řežu větve a kmínky na míru do kamen. Občas si přivoním k dřevu a nasávám vůni lesa. Často při tom vzpomínám na otce, který mě do sekání a pilování přivedl v raném dětství a také k dřevu a smůle rád přičichával. A to pomalé praskání polena a suků při sekání, než se dřevo konečně rozlomí a praskne, jsou skoro jakoby jakési archetypální zvuky z dávných tisíciletí, když se sekerami klučily pralesy k zakládání osad a polností.

Oheň v kamnech již hučí, nechávám otevřená dvířka a pozoruji jeho plápolání. Pohupuji se na židli a jsem jako vždy ohněm, dobrým sluhou, ale zlým pánem, unášen myšlenkami do dávných dob, kdy oheň byl stavebním kamenem vznikajících kultur. Barevné plápolání ohně fascinuje snad každého. Pohled na žhavé uhlíky mně připomíná poslední chození „po ohni“, ale také další v září, kdy s sebou vezmu už všechny tři vnuky i jednu vnučku.

Ráno mě čeká vyhledávání a ničení imigrantů, kteří zaplevelili náš prostor před více než deseti lety. Chytře a rafinovaně využili, že v Evropě nehlídáme hranice a nekontrolujeme nežádoucí migrační lavinové vlny. Tajně si vlezli do beden s ovocem a obsadili naše luhy a háje. A tak se z lovu těchto imigrantů stala pravidelná součást pobytu na naší chalupě, podobně jako i u všech zemědělců, rolníků, sadařů, zelinářů, ovocnářů po celých Čechách, aby chránili svoji úrodu.

Každé ráno jsme jich, žlutavých slimáků, s manželkou pochytali i pět tisíc! Přišli sem údajně z jižních krajin, aby nás vyžrali: listí, trávu, zeleninu, ovoce. Dařilo se jim u nás velmi dobře a nebývale se rozmnožovali. A to tak, že ti naši černí slimáci a hlemýždi s domečkem byli zcela vytlačeni. Cizinci nás doslova okupovali. Byl to jakoby bezvýsledný boj, ale neustávali jsme.

Na druhý den jsem letos poprvé na ně vyrazil ještě za ranní rosy se sekerou, s kterou jsem je poslední roky likvidoval po tisících. Jdu, rozhlížím se a nic nevidím. Nenašel jsem ani jednoho! Nevěřím vlastním očím. Že bychom zvítězili? Uprostřed louky zato vidím hlemýždě, kterého jsem tu už léta neviděl. S hrdě vztyčenými čtyřmi růžky si to peláší s domečkem na hrbu. Pozoruji jej opatrně a jen zpovzdálí, abych nerušil jeho kruhy. Jsem nadmíru spokojen. Vetřelci, kteří nám vše žrali, jsou pryč. Zvítězili jsme! Vše je opět na svém správném místě, jak se sluší a patří. Náš hlemýžď je tu zase doma a svým pánem. Jako ještěrka, čmeláci, pavouček, ptáčkové, černí slimáci, kuna... Byl to nádherný alegorický den.