Chceme se starat o nemocné lidi, ne o staré krovy

Maltézští rytíři jsou jednou z největších světových humanitárních organizací. O její práci i o restitučních kauzách v Česku hovoří Johannes Lobkowicz.

Sídlí ve skromné kanceláři, v podkroví rozlehlého malostranského paláce. Johannes Lobkowicz je v současnosti nejvyšším představitelem českého velkopřevorství maltézských rytířů.

Jak se člověk stane rytířem, co vás přivedlo do řádu?

U nás to byla rodinná tradice. Stal jsem se členem v roce 1983 bez toho, abych věděl, do čeho se pouštím. Dneska je to přísnější, už se nestanete členem jen na základě toho, že patříte do nějaké rodiny, ale rytířem se stanete, jen když vás řád vyzve. Nemůžete o členství žádat, musíte být pozván. Pak probíhá formace, kandidát se musí seznámit s tradicí, historií, spiritualitou řádu. Na to je rok, kdy mají obě strany, řád a kandidát, možnost se rozhodovat. Nejsme spolek, jsme katolický řád, stejně jako třeba benediktini. Stát se členem je proto vážné rozhodnutí.

Kolik má řád členů?

Po světě žije asi 13 tisíc členů našeho řádu, rytíři a dámy, kteří ale mají různou míru závazku. Řeholníků žijících v celibátu je jen málo, je jich asi padesát. Momentálně probíhá velká reforma tohoto prvního stavu.

Co dnes dělají maltézští rytíři? Jaké je poslání vašeho řádu?

Poslání řádu se změnilo, když roku 1798 odešel z Malty. Maltézští rytíři se stali jednou z největších světových humanitárních organizací. Řád má obrovskou výhodu: je suverénním státem. Má sto deset velvyslanců po celém světě, i v Česku. Naši diplomati slouží čistě humanitárním úkolům. Když bylo zemětřesení na ostrově Haiti, byli jsme tam rychleji než Červený kříž. Když se Česká republika rozhodla napomoci obnově tohoto ostrova, investovala prostřednictvím našeho řádu.

Jak je možné, že jste suverénním státem?

Řad se stal suverénním státem v roce 1309, když se stal vládcem Rhodu, pak mu patřil ostrov Malta a suverenita mu zůstala. Dnes jsme jediný suverénní stát na světě, který nemá vlastní území ani obyvatelstvo. Máme třeba vlastní poštu, mince.

Jak řád působí v Česku?

Lokálně má různé úkoly. Třeba v Německu působí Malteser Hilfsdienst, obrovská instituce, která má třicet tisíc zaměstnanců. Když máte v Německu nehodu na dálnici, je velice pravděpodobné, že vám přijede na pomoc maltézská sanitka. Tady v Česku je práce řádu pochopitelně menší než v Německu. Začínali jsme znovu až v roce 1990. Staráme se přes Maltézskou pomoc hlavně o staré lidi. Poskytujeme osobní asistenci. Naším úkolem je pomáhat lidem, kteří chtějí dál žít ve svém bytě, ale už potřebují pomoc. To je velmi důležité a výhodné pro lidi i pro stát. Pokud nebudou doma, půjdou do domova důchodců, což je pro stát daleko dražší. Polovinu nákladů na osobní asistenci platí stát, polovinu klient. Staráme se také o bezdomovce. Pomáháme jim znovu získat doklady. Někdy je to komplikované. Když někdo bydlí na ulici, je třeba nejdříve získat jejich důvěru a pak jim teprve můžete pomoct.

Řád tu ale působí mnohem déle než od roku 1990.

Tady na Malé Straně, pořád na stejném místě, působíme od roku 1158. Tehdy daroval český král, když se vrátil z křížové výpravy, rytířům svatého Jana pozemek. Udělali na něj dobrý dojem ve Svaté zemi, zaujala ho kombinace rytířů a špitálníků. Podle tradice jsme měli mezi jinými věcmi bránit kamenný most, proto jsme dostali sídlo na konci Juditina mostu.

Jak pokračují restituce, už stát vrátil maltézským rytířům majetek?

To je dlouhá historie a mezitím čistě politická věc. Už jsme vyhráli zhruba čtyřicet soudních sporů. Naše právo je jednoznačné. Přesto nám stát všechen náš majetek ještě nevrátil. Vláda má asi strach rozzlobit komunisty. Ale my máme čas.

Jak to myslíte?

Třeba Březiněves (část Prahy, kde vede řád spor o navrácení pozemků) nám patřila od roku 1158, přišli jsme o ni za husitských válek i v době bitvy na Bílé hoře a pokaždé se nám vrátila. A jestli se nám vrátí v roce 2019 nebo o dva roky později, není tak rozhodující. Můžeme spoléhat na nezávislost justice.

V případě Březiněvsi se mluvilo o tom, jestli o ni řád nepřišel dekrety prezidenta Beneše.

Dobře víte, že mnozí se chtěli v roce 1945 vypořádat se svým sousedem. V Březiněvsi uvalil revoluční národní výbor dekrety kvůli německému nájemci našeho statku i na nás. Bylo to ale protiprávní, což už tenkrát potvrdil soud. Navíc, už za války prodal německý nucený správce všechen náš majetek. Všechno prodal protektorátu nebo německé říši, takže nám formálně tehdy nic nepatřilo. Majetek nám byl vrácen rozhodnutím soudu až roku 1947. Nejprve bylo trochu obtížné tyto skutečnosti dohledat a dokázat. Dnes je to nepopiratelné a jasné.

Řád o většinu majetků ale přišel ještě před příchodem komunistů.

Za 1. světové války jsme na vlastní náklady provozovali na frontě sedm lazaretních vlaků, starali jsme se o raněné vojáky. Po válce jsme zaplatili všechny náklady. Vlastnili jsme tehdy 6 500 hektarů a museli jsme většinu majetku prodat, třeba hrad a panství ve Strakonicích, abychom zaplatili dluhy. Dnes máme nárok na 1 600 hektarů roztříštěných po celé zemi. Máme sto hektarů u Brna, čtyři sta hektarů ve Slezsku, sedmdesát hektarů na Šumavě u Horažďovic. Celkem nám vrátili už asi 1 300 hektarů. Stále ale probíhá správní řízení, ministerstvo zemědělství se neumí rozhodnout, jestli nám to má patřit, nebo ne.

To musí být náročné hospodaření na takhle rozdrobeném majetku.

Je to strašně nešikovné třeba pro lesnictví. Malá rozloha se špatně spravuje. Potřebujete mít vlastní honitbu, abyste se mohl bránit zvěři, která vám všechno vyžere a podobně. Se zemědělskou půdou to je lepší, ta se dá pronajmout, případně na ní lze samostatně hospodařit.

Část majetku jste nepožadovali, třeba zámek v Dívčích Hradech ve Slezsku.

Je to tak. Rozhodli jsme se, že se soustředíme na staré a nemocné lidi, ne na staré a nemocné krovy. Náklady na údržbu zámku by byly obrovské. Třeba náklady na opravu krovu tady v našem pražském paláci jsou 37 milionů plus DPH. Další miliony jsme už v minulosti investovali do opravy střechy kostela a konventu.

Třináct set hektarů není málo. Investujete i do něčeho jiného než do střech?

Díky bohu máme dnes dost peněz na opravu památek i na práce pro staré a nemocné lidi. Vláda bohužel dnes škrtá hodně peněz pro dobrovolníky. Dobrovolnická práce je v občanské společnosti jedna z rozhodujících věcí. Podle českých zákonů je třeba dobrovolníky pojistit a musí mít i odborného garanta. Zaměstnáváme devatenáct koordinátorů dobrovolníků, které je nutno řádně zaplatit, což stojí hodně peněz. A když pak ministerstvo škrtne miliardy v oblasti sociálních služeb, tak to někde chybí. Investujeme vedle památek do maltézské pomoci a do našich tří škol. Podporujeme řadu projektů. Máme takový sen, jak lépe pomáhat bezdomovcům. Když máte cukrovku a máte otevřené rány, těžko se někdo pohrne vám na ulici pomoci. Chceme vypravit lékaře a sestru v sanitce a pomáhat jim přímo v ulicích. Ale někdo to musí zaplatit.

Co pro vás znamená nový zákon připravený komunisty, který počítá se zdaněním náhrad, se zdaněním církevních restitucí?

Je hanba, že musíme v téhle zemi vůbec jednat s komunisty a že vůbec smějí navrhovat takové zákony. Zákon je typický pro naše levicové politiky. Myslí si, že lidi jsou slepí blbci. Něco hlasitě tvrdí, ale sami přitom dobře vědí, že to tak nebude, a pak budou tvrdit, že za to mohou soudy. Díky bohu tu máme právní stát. O zdanění restitucí budou rozhodovat soudy a ty jsou nezávislé. Je třeba si uvědomit: do roku 2012 platil stát všechny kněze, katolické, evangelické. Všechno platilo ministerstvo kultury. Stát převzal v roce 1956 všechny patronáty a měl od té doby podle zákona zodpovědnost postarat se o všechny kostely a církevní budovy. Viděli jsme, jak to dopadlo. Byl nejvyšší čas zase zakotvit nezávislost církve na státu. To se stalo vracením majetku a vyplacením náhrad za majetek, který se už nedal vrátit. Celé církevní restituce byly moudře vymyšlené.

Máte s restitucemi osobní zkušenosti?

Když jsem restituoval v roce 1992 majetek mé rodiny, panství Drahenice, tak jsme všechno dostali zpátky za osm měsíců. Restituce byly rychlé a neproblematické, najednou jsme měli zpátky zničený zámek, lesy ve špatném stavu, zanedbané hospodářství. Dneska je zámek opravený, hospodářství kvete. Sto tisíc lidí dostalo tehdy něco zpátky a je to znát. V oblastech, kde žili Češi, jsou dnes opravené domy, kostely. Tam, kde bydleli Němci, to vypadá mnohem hůř. O řadu věcí v pohraničí se nikdo nestará, nikomu nepatří. Nejhorším správcem majetku je stát. Obrovské problémy třeba v českých lesích dnes pramení z toho, že jejich majitelem je stát. Restituce byly moudrý tah.

Jak se vám žije v Praze na Malé Straně? Mezi turisty…

Bez problémů. Proč myslíte, že je Praha tak bohaté město? Odkud myslíte, že se ty peníze berou? Turisté jsou pro Prahu požehnáním. Jestli vlastníte například takový palác jako my, jsou turisté nutností. V přízemí pronajímáme restauraci, kavárnu, obchod. V části areálu jsou apartmány pro turisty. Díky nim vyděláme peníze, které nutně potřebujeme, abychom mohli fungovat. Jsme vděční za každého turistu, který přijede.