Říct si o pomoc bývá boj
Senioři v Praze se potýkají s drahotou, ale se svými problémy nechtějí nikoho obtěžovat
Ivo Horváth
PRAHA I když senioři v Praze nemusí v zimě řešit třeba nedostatek uhlí, stejně volají o pomoc. Jsou totiž často osamělí jako jejich vrstevníci v jiných částech Česka, a navíc je tíží vysoké náklady na bydlení, uvádí v rozhovoru pro MF DNES metodička Magdalena Pavlíčková z ústavu Život 90, který v týdnu zveřejnil statistiky o násilí na seniorech. Pavlíčková dříve také vedla tým Senior telefonu, který poskytuje linku důvěry pro seniory a jejich blízké.
Kvůli čemu vám senioři v létě volají nejčastěji?
Jako po zbytek roku takřka v padesáti procentech řešíme téma, kterým je osamělost, klienti doslova volají s tím, že jim je smutno a že jsou sami na řešení obtíží. I když mají svůj byt, když za nimi týden nikdo nepřijde, cítí se opuštění.
Vaše linka funguje na celorepublikové úrovni. Jak se liší otázky, které řeší senioři v metropoli a mimo ni?
Senioři v Praze mají obrovskou výhodu, že sociální služby jsou pro ně dostupné takřka všude. Systém sociální pomoci má téměř každá městská část velice dobře propracovaný. Na vysoké úrovni je i pečovatelská služba. V některých městských částech mají třeba i dvě až tři a klienti si mohou dokonce vybírat. Stačí však vyjet i jen třicet kilometrů za Prahu a tam už může být situace radikálně jiná. V menším městě můžou být odkázáni pouze na jednu pečovatelskou službu. A může se stát, že nemají dost zaměstnanců a o nové seniory se odmítnou starat. Starší lidé mohou jen doufat, že se nad nimi smiluje třeba nějaké jiné město. A to už vůbec nemluvím o některých pohraničních oblastech, které mohou znamenat opravdový extrém. Senioři tam mohou řešit i to, že v zimě nemají uhlí.
Máte z Prahy méně telefonátů než odjinud z Česka?
I díky tomu, že Život 90 sídlí v Praze a plno lidí chodí okolo, tak se na nás častěji obracejí senioři z metropole, a to většinou s problémem sociální osamělosti, případně se žádostí o sociálněprávní poradenství. Typicky pražským problémem může být, že nemají dost velký důchod, aby jim pokryl náklady na bydlení. Pomáháme jim mimo jiné zorientovat se v systému sociálních dávek, o kterém často ani netuší, že existuje či jestli na ně mají nárok.
Mění se nějak složení telefonujících na vaši linku?
Dlouhou dobu převažovaly spíše ženy, ale poslední tři roky už jsou obě pohlaví spíše vyrovnaná. Přikládáme to tomu, že v médiích vychází nabídka pomoci a potřební lidé se tak více dozvídají o sociálních službách. Seniorům pak přijde normální, že se nám ozvou, byť někteří musí překonávat stud. Ale my jim tu situaci zjednodušujeme například tím, že k nám mohou volat anonymně. I tak pro ně zvednout telefon bývá opravdu velký boj.
Mluvit do telefonu o násilí musí být těžké...
Situaci jim určitě usnadňujeme tím, že děláme zmíněnou osvětu. A někam zavolat už nepřijde nenormální ani mužům. Snadnější je samozřejmě žádat o nějakou radu. Když se má někdo svěřovat s tím, že je na někom pácháno násilí, tak je to samozřejmě složitější.
Kolik volajících seniorů jsou oběti násilí?
Je to kolem deseti až patnácti procent všech hovorů. Ale to neznamená, že by to násilí nebylo pácháno i na dalších seniorech. Volají jen ti odvážní, kteří se nebojí pomoc vyhledat, či se o ní aspoň informovat.
Dalo by se říci, že ty případy, o kterých se dozvíte, jsou jen špičkou ledovce?
Ano, přesně toto přirovnání u nás používáme. Také z ledovce je vidět jen ta menší část nad vodou. A nesmíme zapomínat na ten zbytek, který plave pod vodou.
Kdo bývá pachatelem?
Nejčastěji to jsou děti seniorů. A občas se také na násilí podílí ošetřující personál z domovů pro seniory. Ve výjimečných případech může jít i o zdravotní sestry a lékaře.
Jak vypadá násilí od lékařů?
S tím bych byla opatrná. Řešíme pár případů, které souvisí s antidiskriminačním zákonem. Ženám po ablaci (odstranění, pozn. red.) prsu byla odmítnuta rekonstrukce. Klientkám bylo řečeno, že už jsou staré a je jedno, jak vypadají. A to je ošemetné téma, o kterém se veřejně nemluví. Ani já bych se k tomu nerada vyjadřovala podrobněji.
Jak moc palčivý je problém takzvaných šmejdů?
V posledním roce jsme hlavně řešili případy, kdy se šmejdi převlékali za kontrolory a inspektory například z regulačních úřadů či jako zástupci poskytovatelů energií. Měli za tímto účelem vytvořené i průkazy. Dopředu věděli, že třeba té a té seniorce je tolik a tolik let a špatně chodí. Šmejdi působí často velmi přesvědčivě a dostat se k seniorům domů pro ně nebývá problém. Ale zrádný bývá i prodej po telefonu.
Takže telefon může seniorům pomáhat i škodit?
Ano. Dokonce se stalo, že ještě než se klientka stačila zorientovat, stihla do telefonu říci párkrát ano, a to již bylo považováno za uzavřenou smlouvu. Naši klienti jsou často i celé týdny sami doma, jediný, koho potkají, bývá třeba pošťák. Ať už někdo zatelefonuje či přijde, stačí, aby seniorům třeba jen chvíli naslouchal a díky tomu může i podvodník velice rychle získat obrovskou důvěru. A senioři často ani netuší, že probíhají kroky, na jejichž konci bývá třeba nová smlouva na odběr energií.
Ještě se vraťme k létu. Jak na tom senioři bývají v tomto období?
Dříve to bývalo tak, že se počty hovorů na lince důvěry snižovaly, protože děti si brávaly své rodiče-seniory někam na chalupu. Ale poslední dva roky se ty statistiky úplně změnily. Teď se spíše zdá, že rodiny jdou více po svém a senioři je nechtějí obtěžovat. Jejich zájem o linku důvěry nebo o naše poradenství je tak stejný během celého roku.
Čím si tento nový trend vysvětlujete?
Mladší generace začínají myslet více na své rodiny. A senioři zase víc na sebe. Všichni si začínají víc dělat, co chtějí. Teď se to ubírá směrem takové individualizace.
Senioři jsou také aktivnější...
Ano, to by šlo také říci. Ale jiné je to například u těch imobilních. Oni zůstávají ve svých bytech a zatímco dříve za nimi rodina chodila třeba aspoň v neděli na oběd, teď bývá častější, že za nimi nechodí nikdo.
Zapomíná se tedy na seniory?
Jejich rodiny jim někdy připraví třeba týden či dva plné různých aktivit. A oni by se raději se svými dětmi vídali kratší dobu, ale pravidelně – třeba na zahradě u kafe. Děti by měly svým rodičům více naslouchat a porozumět. I když senioři třeba říkají, že s dětmi nechtějí jet na výlet, ve skutečnosti to znamená spíše to, že nechtějí nikoho svou přítomností obtěžovat. Stačí být více vnímavý.