Energetikou škodí Praha víc než dopravou
Najdete nás i na Facebooku facebook.com/PrahaDnes Vladimír Kočí z VŠCHT se zamýšlí, zda ochrana tolika historických budov není příliš velký luxus.
Kristína Paulenková
PRAHA V Dejvicích před Národní technickou knihovnou není posekaná tráva. „Snad to vydrží, napomáhá to i biodiverzitě travin a samozřejmě i hmyzu, ten potřebuje pestřejší skladbu rostlin. Já bych se nedivil, kdyby se k nám poté, co přestaneme sekat, vrátili vrabci. Bude víc hmyzu a budou se mít čím živit,“komentuje stav trávníku při rozhovoru děkan Fakulty technologie ochrany prostředí Vysoké školy chemicko-technologické Vladimír Kočí.
Životní prostředí je v posledních měsících tématem, které ve společnosti rezonuje ze všech stran. I něco tak bezvýznamného, jako je propiska nebo tužka, má na něj dopad, ať už se jedná o použité materiály, spotřebu energie při výrobě, či použité palivo při dovozu zboží do prodejen. A právě takovým výpočtům se Kočí se svými studenty a kolegy věnuje.
Praha chce být uhlíkově neutrální do roku 2050, zdá se vám to reálné, máme na to vůbec technologie?
(Hodně váhá) Jde o to, co to znamená uhlíkově neutrální. Když do toho budeme počítat pražské psy, ti uhlíkově neutrální být nemůžou se svým zažíváním. Ale když se budeme bavit třeba o tom, že by doprava v rámci katastru města byla uhlíkově neutrální, to si představit dovedu. Stejně tak si dokážu představit, že by se tomu blížila i energetika. Ale byl bych nerad, když řeknu, že se to nestihne, aby to vyznělo, že to nemá smysl dělat. To rozhodně ne.
Je vůbec život na venkově k přírodě šetrnější?
To se těžko srovnává. Museli bychom porovnat stejného člověka, jaké má návyky a jaký má životní standard v Praze a na venkově. A to mohou být velmi zavádějící informace. My jsme dělali studii, nakolik se vyplatí žít v udržitelném pasivním domě za cenu, že člověk musí dojíždět do zaměstnání. Zjistili jsme, že jakmile budete bydlet dál než dvacet nebo třicet kilometrů od práce, benefit úsporného domu smažete tím, že budete dojíždět autem, ale i MHD. Vlakem je to lepší, to vychází skoro na 80 kilometrů.
Dneska se třeba mluví o dopadech igelitových a papírových tašek. Nakonec papírová taška vlastně není s ohledem na životní prostředí výrazně lepší než igelitová a takových příkladů je mnoho, vy se v tom vyznáte?
Snažím se v tom orientovat a začíná mě zajímat spotřebitelské chování. Jelikož značnou část výrobků, které mají nějaký dopad na životní prostředí, používáme v našem každodenním životě, pro snižování dopadů je dobré umět poznat, co člověk potřebuje a co spotřebovává. A následně najít alternativy, které uspokojí jeho potřeby a zmírní dopady na přírodu.
Jaké jsou největší zelené mýty?
Mýtů je hodně. Problémem je, když se porovnání dělá nefér bez širšího rozsahu. Například, když někdo tvrdí, že skládka je lepší než spalovna, nebo naopak. Ani jedno není absolutně platné tvrzení. Vždycky je důležité ho dát do nějakého kontextu. Celkově jsem rozhodně spíš pro spalovny než pro skládky z mnoha důvodů, ale přesto ani spalovna není řešení. My potřebujeme snižovat
množství obalů a odpadů. Aby se materiálů na spalovny dostalo méně. Bohužel v praxi, když se domlouvá nějaká legislativa či opatření, to vypadá tak, že se pozvou zainteresované strany, které hájí svoje zájmy. Ty jsou dost často protichůdné a málokdy dochází k rozumnému řešení napříč společností a zpravidla vyhraje ten nejsilnější a nejšikovnější. V lepším případě dochází ke kompromisu, ale to není win win strategie – tedy strategie dobrá pro všechny. A tak vznikají mýty, protože ten nejsilnější začne něco prosazovat.
Největším znečišťovatelem je v Praze doprava, je řešením elektromobilita?
Mým názorem je, že největším znečišťovatelem prostředí, který souvisí s Prahou, je energetika.
Tak emise v Praze jsou hlavně z dopravy.
To ano, ale kdybychom měli říct, čím Praha jako svébytná entita nejvíc škodí životnímu prostředí, je to energetická náročnost. Vytápění budov, klimatizace, lokální topeniště, ale i spotřeba elektrické energie. To, že si Praha může večer posvítit na kolemjdoucí, je díky tomu, že emise v severních Čechách utíkají do komínů, a to je také dopad Prahy.
Ale to je asi něco, co člověk moc změnit nemůže. Jediné, co může, je požadovat změnu po politicích.
Má to několik cest a žádná není rychlá a jednoduchá. Člověk může začít s dodavateli elektrické energie a vybrat si takového, který doloží, že jeho elektřina je šetrnější vůči životnímu prostředí v absolutních hodnotách. Nemělo by stačit pouze jeho tvrzení, že poskytuje 20 procent z obnovitelných zdrojů, ale ať řekne, jak velkou uhlíkovou stopu a kolik toxických látek vypustí na množství kilowatthodiny elektřiny. Data existují, stejně jako eko označení. Takže spotřebitel má možnost, když bude chtít, informace získat. Těch spotřebitelů musí být tolik, aby opravdu firmám začalo docházet, že o tom musí komunikovat se zákazníky.
A další způsoby?
Potřebujeme odpovídající legislativu. To sice člověk tak lehce nezmění, ale minimálně může aktivně vstupovat do voleb a volit takové politiky, kteří skutečně pro životní prostředí chtějí něco dělat v rozumné koncepci v nějakém dlouhodobém horizontu.
V energetice hodně pomáhá také zateplení budov, jenže to třeba v centru nejde kvůli památkové péči. Má zateplení velké dopady?
Ano, ale není to jen o zateplování. Je to také o tvorbě úsporných budov jako takových, abychom si nemysleli, že zateplením to vyřešíme. My musíme změnit náš architektonický pohled na budovu, což moderní kolegové z fakulty architektury, kde také přednáším, už znají, ale investor bývá velmi často velice konzervativní a chce dům po starém způsobu.
Proč? Protože to je dražší nebo to není moderní?
Ještě to není moderní. Je to příliš nové a samozřejmě nelze čekat rychlou obnovu domů, ve kterých bydlíme. Vozový park obměníme v řádu téměř jednotek nebo desítek let, ale u domů to tak rychle nejde. Chtělo by to, aby koncepce života v nějakém domě měla pokud možno energeticky pozitivní bilance.
A co tedy ty domy, co už stojí třeba v centru?
Centrum historických měst je komplikovaná otázka. Já se vždycky ptám, kde je ta hranice a kolik historických budov máme ještě uchovávat. Mám hodně pozitivní vztah k historii, ale připadá mi, že chráníme budovy z dvacátých let, nesmíme moc měnit fasádu, protože to je historická památka a stojí nás to hodně provozních nákladů i emisí do životního prostředí. Docela rád bych takovou debatu otevřel s památkáři a zatím těm, se kterými jsem měl možnost mluvit, to připadalo úplně nepochopitelné. Historické a kulturní dědictví chápu, ale zajímá mě, kolik budov, kdyby nám už teklo do bot, budeme chránit za každou cenu.
A může nám téct do bot? Co tím myslíte?
Nebudeme mít třeba dost energie na jejich vytápění. Jen kolik krásných historických zámků máme třeba v Polabí. Dřív to byly administrativní centra panství a dneska pro ně už není využití. Jestliže si banky nebo firmy, které sídlí v historických budovách v centru, uvědomí, že je to pro ně ekonomicky nevýhodné, a odejdou, kdo v těch historických budovách bude topit, aby nezplesnivěly, a starat se o ně? Stát to bude dotovat. Zajímalo by mě, jestli o tom někdo uvažoval.