Kensington, oáza klidu a ticha, holt něco stojí

Petra Bíska, spolupracovníka MF DNES

Na Long Islandu skončila jarní veslařská sezona a já mám pár dní pro sebe, než nasednu do letadla Norwegian Air Shuttle a přes Stockholm se vrátím do Prahy. Chtěl jsem si vyjet k Lake Champlain, navštívit stárnoucí americké přátele na jejich staromódní farmě, ale meteorologové předpovídají střídavý déšť a mrholení, což není na šestihodinovou jízdu na dvou kolech. Ani přítel Michal, motorkář supreme, by to v mokru nedal.

Od rána sedím u počítače, trápím se s klávesnicí. Za oknem prší nebo mrholí. Když chvíli nic nepadalo, šel jsem se projít. Vyčistit hlavu. A podat loterii. Prošel jsem mezi vilkami v Kensingtonu, kde mám pronajatý pokoj, až k nádraží. Hispánec za pultem trafiky mi přeje výhru. Myslí i na sebe, jeho odměna by byla šest procent. V Powerball je teď výhra 40 milionů, v Mega Millions 69. Jistě to vyleze až na několik set milionů. Tedy těch amerických. To by mně víc než stačilo, nepotřebuji 1,4 miliardy korun, které tuhle vyhrál někdo v Česku. Co bych s tím dělal? Mně stačí na chaloupku na Šumavě.

Velkým obloukem jsem prošel celou tu elitní enklávu 1 161 obyvatel, Village of Kensington, na mapě tvaru nákladní lodě s kabinami na západním konci. Samé vilky, vesměs dobře udržované, na vyšlechtěných trávnících, většina z první poloviny dvacátého století, rozsazené na ploše víc než půl čtverečního kilometru. Čtrnáct jich je na trhu, průměrná cena kolem dvou milionů dolarů.

Patrové domy svým věkem překlenují tři generace, s dobou se měnila architektura – tudory, miniatury italských paláců, pseudozámečky, rozsáhlé, aby se do nich vešlo 4–6 ložnic, každá s koupelnou. Tu a tam pozdější přízemní bezvýrazné ranče. Vše dřevěná kostra, přes překližku červená cihla nebo novější obložení, uvnitř sádrokarton.

Ty parádnější s omítkou nahradily zastaralé a unavené.

Ulice jsou lemované letitými stromy, buky, javory, lípami, tu a tam smrk. Celoroční klid, ticho. Jen ode dne, kdy se zjara zazelenají trávníky, naruší tiché ráno hispánští nádeníci, kteří posekají trávu, odfoukají listí (a vše, co je živé) a přistřihnou keře. Převládají evergreeny a staré, vysoké stromy, tu a tam září odborně upravená skalka. Ploty neexistují, každý ví, co je jeho a kde začíná soused. Kdo se chce schovat, vysází husté keře, i vícemetrové.

Kensington protínají pravoúhlé ulice, na každém rohu stopka má odradit od průjezdu neobyvatele, kteří se chtějí vyhnout kolonám na druhé straně vjezdové brány. Květnová zpráva uvádí 38 pokut za nezastavení na stopce. Žádná kriminalita, žádné vloupání, jen silniční pokuty. Pořádek musí být. Kensington je vyhledávaný pro klid a bezpečí, zaručené vlastní policií v domku u vjezdu, placené z vysokých realitních daní. O hladký provoz se stará skupina zvolených dobrovolných zastupitelů, v čele s dlouholetou starostkou.

Kensington sousedí s výrazně židovskou čtvrtí Great Neck, kde je statisticky největší koncentrace Izraelců v USA. Školy jsou jedny z nejlepších v zemi, a to láká nové imigranty, bohaté Číňany. U starousedlíků roste obava ze společenských změn, které s sebou přinášejí. Domy často kupují za hotovost. Koukám kolem sebe a obdivuji. Je to jiný pohled z chodníku než z jedoucího auta. Ano, jsou tu chodníky, což je neobvyklé – k čemu chodník, když se všude jede autem, že?

Mrholení se změnilo v déšť. Je to zkouška pro mé nové tenisky, prý vodotěsné. Váhal jsem, že mi v nich bude v letních pařácích nepříjemně, ale v Praze přece jen nejsou taková dusná vedra jako na Long Islandu. Nebo letos ano?