Skleněný obal už se nepovažuje za luxus

Na levné výrobky chtějí zákazníci sklo odlehčené, na ty dražší zase co nejoriginálnější lahev s plastickým vzorem, říká šéf skláren Jaroslav Holán.

Roste počet nápojů a potravin balených do skla a také jejich spotřeba, takže skláři nestíhají vyrábět. Sklo dává výrobku punc luxusu, a navíc se stává módním – veřejnost ho kvůli výborné recyklovatelnosti považuje za ekologický obal. „Nezneužíváme toho, že je nedostatek kapacit, nejsme krátkozrací, víme, že za pár let se to může změnit,“říká Jaroslav Holán, obchodní ředitel O-I ČR, největšího výrobce obalového skla u nás.

V Německu mají letos vinaři problém sehnat lahve na lahvování vína, tamní sklářské kapacity obsadila údajně Coca-Cola. Setkali jste se s tím?

Z Německa máme informace, že tam Coca-Cola investuje do plnicích linek na skleněné lahve, může to s tím souviset. Ve všech zemích Evropy byla loni kvalitní a vysoká úroda vína a vinaři to musí do něčeho naplnit, lahví je nedostatek. Plní do čehokoliv – i když byli zvyklí na olivovou, dnes plní do hnědé. Navíc se do Evropy ve velkém vozí víno z jiných kontinentů a lahvuje se v přístavech. Stoupá konzumace francouzského a italského vína v Číně, prosecco je ve světě čím dál populárnější, a tak chybějí lahve.

Mluví se o návratu ke sklu jako obalu na potraviny. Proč je takový zájem balit do něj výrobky?

Donedávna se sklo považovalo za luxus a hrozilo, že ho z některých segmentů trhu vytlačí levné obaly – plasty a možná i plechovky. Obrátilo se to před dvěma či třemi lety, kdy sklo začalo být velmi populární. Zájem vychází od malovýrobců potravin a farmářů. Ale i velké firmy, pivovarské koncerny, mají zájem. Poptávka v Evropě převyšuje nabídku sklářské kapacity. Na některé výrobky je sklo nenahraditelné – je inertní, nenasává chutě ani vůně z obsahu a kromě UV záření nic nepropustí dovnitř. Kvůli světlu se pivo dává do tmavých lahví. Plast má svá negativa – propouští vzduch, není inertní, nemůžete ho nechat delší dobu na sluníčku při grilování.

Ustupují tedy pivovary od plastových lahví?

Spotřeba plastových 1,5 a 2litrových lahví se zastavila na určitém procentu. Dané skupině lidí to vyhovuje, ale většinou se zákazníci nechtějí připravit o zážitek napít se z orosené skleněné pivní láhve vytažené z ledničky.

Proč se vracejí skleněné pivní lahve?

Domnívám se, že sklo narostlo i proto, že dramaticky klesla spotřeba piva v restauracích – mimo jiné i z důvodu zavedení EET pokladen a zákazu kouření lidé pijí víc doma. Také se dnes jezdí nakupovat auty, a tudíž není problém si tam hodit basu piva ve skle nebo desetipack.

Zvedali jste ceny, když je takový hlad po obalovém skle?

Zvyšujeme ceny zejména proto, že musíme pokrýt rostoucí náklady. V Česku nám po dlouhé době rostou náklady na mzdy, protože chybějí lidi, mají možnost si vybírat, kde budou dělat, což před pěti deseti lety nebylo. Toho, že je nedostatek kapacit, však nezneužíváme, nejsme krátkozrací, víme, že za pár let se to může změnit. Byli bychom ale špatní obchodníci, kdybychom se nepokusili s cenami něco udělat. Obě strany nicméně musí od stolu odejít spokojené. Naštvaný zákazník je nebezpečný – když se situace otočí, může odejít, a to nechceme.

Je zvýšená poptávka po obalovém skle příležitost pro otvírání nových kapacit?

Poptávka po skle se pohybuje po sinusoidě, zvyšujících se poptávek jsme zažili několik a také několik propadů. V určitých dobách jsme linky utlumovali z důvodu nižší poptávky – na nepoužívané lince sklovina protékala do sklepa, kde se ochladila, nadrtila a šla zpátky do vany ve formě střepů. Postavit sklářskou vanu je otázka řádu dvou let – od rozhodnutí po vyběhání všech stavebních a jiných povolení až k zapálení vany a zahájení výroby. Má životnost patnáct až osmnáct let. Je těžké vědět dopředu, co se na trhu bude dít. Nestoupne cena plynu tak, že sklo bude drahé? Na tom jsme hodně závislí. V Evropě se delší dobu investice do stavby sklárny na zelené louce nedělaly a nemáme informaci, že by se brzy mělo začít stavět.

Podle čeho si vybíráte zákazníky, pro které vyrábíte?

S některými zákazníky spolupracujeme desítky let, neopouštíme je jen tak a snažíme se kooperaci utužovat. Potom však existují prestižní věci – máte zákazníka, kterému chcete dodávat, chcete být vidět, chcete, aby se mluvilo o tom, že i vy takovou lahev umíte.

Můžete dát příklad?

V nedávné době jsme začali dělat jeden druh lahve pro Rudolfa Jelínka – baňaté, nestandardního tvaru, říká se jim budík. Zákazník sice není největší výrobce alkoholu v Česku, ale dělá výjimečné věci, pálenky, které vozí na zajímavé zahraniční trhy – Amerika, Izrael.

Stále častěji se mluví o odlehčování láhví. Jak moc se tím dá ušetřit?

To je případ od případu, řádově se bavíme o jednotkách procent. Výroba se zlevní a navíc se ušetří na dopravních nákladech, dá se jich naložit víc do jednoho kamionu s určitou nosností. Sklárně však zůstávají stejné náklady na lidskou práci, na energie, ve vaně se topí pořád stejně, je v ní stejná sklovina. Sklářství je staré odvětví a jeho vývoj a technologické změny jsou velmi pozvolné.

Které skleněné obaly se odlehčují?

Nejdřív to začalo u pivních lahví – cena piva na českém trhu patří k nižším v Evropě, takže je také tlak na co nejlevnější obal. Dále byl tlak na potravinové výrobky – džusy, kečupy, konzervované věci, kde se ceny ve finálním prodeji také drží celkem nízko. Poté došlo k odlehčování vinných lahví a jako poslední přišel na řadu alkohol, který patří mezi dražší výrobky. K tomu dochází v posledních dvou třech letech.

Má tenčí sklo nějakou nevýhodu? Nerozbíjí se častěji?

Tyto lahve jsou zpravidla určeny pouze na jedno použití. Pořád s pivovary řešíme, jak mají správně používat odlehčené, tenkostěnné lahve – nemohou se k nim chovat stejně jako k těžkým vratným lahvím. Linky je třeba upravit, zkvalitnit přechody na pásech, aby tam lahve nenarážely do kovových součástek.

Jaký postoj mají skláři k vratným lahvím? Nebere vám to byznys?

Z ekonomického hlediska bychom ještě před dvěma třemi lety byli radši, kdybychom mohli dělat jednocestné láhve jako v jižních zemích – v Itálii, ve Španělsku, ve Francii. Dnes na to však není kapacita, takže si nenaříkáme. Český, německý, rakouský, slovenský trh stojí na vratných obalech a nevypadá to, že by se to mělo změnit. Pivovary mají na vratné láhve organizovaný systém, protože jsou podobné, trochu se jim míchají a musí si je přetřiďovat a vyměňují si je, ale je to zažité.

Jsou vratné láhve ekologičtější než jednocestné? A jak to vychází výrobcům ekonomicky?

Dělali se různé studie na ekologičnost a není to jednoznačné – vratná se musí svážet, mýt. Pozitivní je, že vydrží minimálně deset cyklů. Měli jsme s některými zákazníky v minulosti projekty na přechod k jednocestným obalům, problém byl, že cena obalu se projevila v ceně výrobku. A protože hodně lidí nakupuje v akcích a jdou po cenách, tak se pivovary bály nekonkurenceschopnosti: pivo ve vratné lahvi by stálo například 20 plus 3 koruny, v nevratné 23 korun. Další problém je, že výkupní automaty nemají váhu a třídí lahve podle tvaru a embossingu (plastický vzor na lahvi – pozn. red.). Vyvinuli jsme pro pivovar jednocestnou lahev podobného tvaru jako dosud, zkusili ji protáhnout automatem a on ji přijal. Kdyby se začaly míchat jednocestné s vratnými lahvemi, to bychom zaneřádili trh.

Odkud berete materiál a co je nejobtížnější sehnat? Sklářské písky?

Písek nakupujeme ze Střelče u Jičína, vápenec od Berouna, z velkolomu Čertovy schody. Soda je z mořské vody, tu bereme z Polska, Rumunska, Německa. Nedostatkovou surovinu představují odpadové střepy – vyrábět ze sběrového skla je ekonomičtější na spotřebu plynu, taví se při nižších teplotách než křemík v písku.

Proč je střepů nedostatek? Vždyť slyšíme chválu, jak Češi dobře třídí.

Za poslední roky se zvýšil podíl střepů ve sklovině na úkor přírodních surovin. Když jsem začínal, dávalo se do vsázky 20 až 30 procent, dnes do bezbarvého skla dáváme až polovinu střepů. U barevného skla je to až 80 procent, ale nejde vyrábět jen ze střepů, to technologie výroby neumožňuje.

Co se týká zaměstnanců, potřebujete lidi s určitou kvalifikací?

Žádná sklářská učiliště neexistují, rozjíždíme teď školicí středisko na výchovu budoucích zaměstnanců, máme navázanou spolupráci s nedalekými školami. Slibujeme si od toho, že by aspoň část studentů mohla skončit u nás. Stroje jsou dnes elektronicky řízené, potřebujeme lidi, co mají technické vzdělání – pro teplý konec výroby středoškoláky z technických oborů, kteří to umějí trochu s počítači, pro studený konec, kde jsou kontrolní zařízení, zase potřebujeme elektrikáře.

Jak jste na tom v tuto chvíli se zaměstnanci?

V Dubí nebyl takový problém ani v nejhorší době, kdy tam jezdily autobusy ze strojírenských a e-commerce gigantů a svážely lidi do Prahy a do Mladé Boleslavi. V našem druhém závodě v Novém Sedle jsme však byli loni nuceni zastavit linky, protože jsme neměli zaměstnance. Muselo se to řešit lidmi z Ukrajiny. Máme jich třicet a museli projít několikaměsíčním programem na zaučení. Zaškolení se povedlo, ale i vzhledem k tomu, že jsme pro mnohé nejspíše jen přechodnou stanicí na Západ, začínáme i na Karlovarsku pracovat na vybudování kvalifikované pracovní síly z řad krajanů.