Třeba se Meda dívá s námi
Představení oslavující život Medy Mládkové zdobí Tatiana Vilhelmová i silné režijní nápady. Těch však mohlo být ještě víc.
Herečka Tatiana Vilhelmová vstoupí mezi diváky a rozhlédne se po stylovém nádvoří Sovových mlýnů. V roli Medy Mládkové popisuje nejrůznější strasti, které během rekonstrukce areálu vznikly. Jeden z nejhezčích momentů představení Meda, které se od pondělí v prostorách současného Musea Kampa hraje, umocňuje genius loci tohoto místa.
Novinka vznikla k blížící se oslavě stých narozenin mecenášky umění. Hrát se bude na pražské Kampě celé léto až do 8. září, kdy Mládková své jubileum oslaví. Právě touto optikou je třeba na kus nahlížet – není to regulérní produkce, spíše výjimečný krátkodobý projekt, který si vzal za cíl oslavit život jednoho člověka.
Několik židlí
V první polovině představení, kde diváci sledují mládí a střední věk Mládkové, se totiž před nimi vine spíše leporelo scének. A často dochází na nejrůznější klišé – despotický otec, naivní dívenka, střet s velkým světem. Tím vším si pochopitelně ústřední hrdinka prošla, nicméně po režijní stránce nejsou tyto situace nijak zvlášť invenčně podány.
Režisérka Adéla Laštovková Stodolová, která Medou vytvořila své asi nejpřístupnější dílo, naopak talent ukázala ve ztvárnění zážitku, jejž Mládková často popisovala jako jeden z momentů vedoucí k jejímu odchodu ze země. Poválečné vybíjení Němců zde totiž tvůrci vykreslili jako pohybovou scénku, kde se silnou atmosféru a závažnost tématu daří budovat jen pomocí několika židlí.
Krysí hlavy
Po přestávce naštěstí podobných momentů přibývá. Vedle zmíněné prohlídky Sovových mlýnů jde o scénu, kdy Meda manželovi „oznamuje“, že budou jen dva, a především pak návštěva komunistické Prahy. Laštovková ztvárnila dobovou byrokracii a neprůchodnost sugestivním motivem krysích hlav prohlodávajících se obrazy a spisy.
Medu vedle těchto nápadů táhnou ještě dvě věci. Jednak střídmá moderní scéna, která jednoduchými tvary a výraznými barvami evokuje Kupkův kubismus.
A jednak výkon hlavní představitelky. Tatiana Vilhelmová z jeviště nesleze. Od začátku hraje s podobnou vervou, s jakou svůj dosavadní život prožila sama hrdinka. Houževnatě, tvrdohlavě, neústupně.
Vilhelmová nespoutaně zpívá, tančí i hraje, Medu Mládkovou podává jako svou dosud největší divadelní roli. Pomáhají i kostýmy: ona je jako jediná oděna do výrazných barev, ostatní herci představující postavy, jež okolo mecenášky za jejího života proběhly, jsou oblečeni povětšinu jen v černé a bílé.
Divadelní Meda nabízí svižné letní hraní, které na diváka dýchá radostí a entuziasmem hlavní postavy. Avšak vzhledem k tomu, že na Medu budou chodit především ti, kteří sami mají k modernímu umění blízko, mohli být v úvodu tvůrci přece jen o něco odvážnější. Zdejší publikum by to sneslo.
Představení vedle autentického zasazení pomáhá i všudypřítomná aura hlavní hrdinky a pocit, že se třeba za některým z oken dívá na průlet svého života spolu s diváky.
Meda Museum Kampa
70%