Evropská dámská volenka

Nic proti ženám. Dosazení dvou dam do čela významných evropských institucí však není zprávou o síle tohoto pohlaví. A úvodní předtančení by se mohlo změnit v tanec smrti.

Včele dvou evropských institucí, Evropské komise a Evropské centrální banky, stanou poprvé ženy: Ursula von der Leyenová a Christine Lagardeová. Zatím to berme do poloviny července, než nastane europarlamentní „grilování kandidátů“, jako úvodní předtančení.

Zpráva, jež přišla po trachtacích Evropské rady v Bruselu, jíž dominovalo Německo a Francie, vypadá na první pohled nadějně a překvapivě. Nic proti ženám, nic proti politické korektnosti! Kdo by nechtěl věřit jejich úsměvům? Přesto je výrazem čistého politického pokrytectví, nikoliv zprávou o síle či slabosti jednoho pohlaví. Za pokrytectvím totiž pospíchá i jedna věčná evropská epidemie, korupce. A kvůli ní by se mohla tato úmorná trachtace brzy proměnit v evropský tanec – tanec smrti. Za vším totiž hledejte vyjednávání velkých hráčů, něco za něco, o evropské volby tady nejde.

Vyjednávání o tom, kdo se postaví do čela Evropské komise, totiž nezačala ani včera, ani předevčírem. Předcházela tomu vyjednávání, která s ženami nepočítala příliš, nebo vůbec. Pokud se nějaké jméno objevovalo, padalo jméno dánské komisařky Margrethe Vestagerové.

Počítalo se hlavně s muži, z nichž Manfred Weber nebo Frans Timmermans, jeden německý konzervativec, druhý nizozemský socialista, byli viděni, zvláště v Německu, jako tzv. Spitzenkandidaten (špičkoví kandidáti svých frakcí na šéfa Komise). Trend, který nastolil odcházející předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker, ale teď prošel revizí. A na spitzenkandidáty se zapomnělo. Nebýt vzpoury Visegrádské skupiny v čele s maďarským premiérem Viktorem Orbánem, který náhle tasil hulánský meč proti Timmermansovi, jenž přeskočil v zákulisních jednáních Webera, možná by se tak však nestalo. Nebýt Itálie nedošlo by k tomu vůbec.

Škytající motor

Stará Evropa se mnohem více než uprchlíků bojí nárůstu populismu a extremismu, z čehož plyne i snaha vytvořit cordon sanitaire, v němž se opustí principy i myšlenky, jen když „nacionální lepra“nepostoupí dále. Vykládá se to jako důkaz opětovného nastartování německo-francouzského motoru! Koherentního a solidního proevropského projektu! Skutečně?

Obávám se, že motor škytá, neboť se mu nedostává paliva. Výraz německé kancléřky Angely Merkelové, sinalé za sklem vládní limuzíny, vypovídal nejlépe o tom, kdo je tady vítěz a kdo poražený. Tento summit byl její evropskou labutí písní.

Možná to byla od francouzského prezidenta Emmanuela Macrona jen klukovina, když přišel k Merkelové s těmi dvěma návrhy na obsazení klíčových postů. Takové škodolibé pas de deux: s díky za vše, na rozloučenou. Nakonec se nechala, z nedostatku vlastních kandidátů, šlechtěnými klisnami z jeho stáje, nasazenými jako elegantní z nouze ctnost, okouzlit podivně i V4. Proč?

O tom, proč byla nasazena Ursula von der Leyenová, německá ministryně obrany za CDU, není pochyb. Její profil i původ je neprůstřelný – mluví francouzsky, má i zvláštní důvěru kancléřky, jež se v ní zhlédla, provázela ji po dobu tří mandátů. Má i aristokratický původ. Její otec Ernst Albrecht, předseda Dolního Saska, sloužil věrně jako jeden z prvních eurobyrokratů v Evropském společenství uhlí a oceli.

Šlechtěnými klisnami z Macronovy stáje se nakonec dala podivně okouzlit i V4.

V dětství navštěvovala prestižní bruselskou Schola Europaea, hovoří i anglicky. Jen v Německu nemá tu nejlepší pověst. Proč? Inu, někdy to vypadá, že Merkelová chce noblesní dámu co nejrychleji odklidit do Bruselu. Důvod? „Bundeswehr si oddychne,“míní Die Welt.

Německý spolkový sněm koná slyšení, v němž ministerstvo obrany, jež dostala dáma naposledy na starost, čelí obvinění, že obcházelo pravidla pro zadávání veřejných zakázek. Sigmar Gabriel, bývalý předseda SPD v týdeníku Der Spiegel, označil její evropskou nominaci za „bezprecedentní akt politického podvodného jednání“.

Kancléřka Merkelová měla alespoň tolik vkusu, že se sama – s odkazem na námitky koaliční SPD – raději jako jediná z Evropské rady zdržela hlasování o Leyenové.

Ani druhá dáma, Christine Lagardeová, francouzská šéfka Mezinárodního měnového fondu, na tom není s pověstí právě dobře. Ostatně, evropské angažmá tato bývalá advokátka před časem veřejně odmítla. Náhle obrátila? Čekají snad euro zlé časy?

Francouzským Soudním dvorem pro republiku byla Lagardeová v prosinci 2016 odsouzena za „nedbalost osoby, držitele veřejné moci“v aféře arbitráže socialistického politika Bernarda Tapieho vůči bance Crédit lyonnais. Tento „soud pro politické vyvolené“jí však neuložil jako bývalé ministryni financí žádný trest, s odkazem na „mezinárodní prestiž“, což ve Francii vyvolalo diskusi o legitimitě dvora.

Dvě ženy, každá zralá šedesátnice, vyhlašované jako zjevení a zázrak, přesně ukazují, v jaké fázi se Evropa nachází. Má nakročeno k tanci, jenž by mohl být výzvou k pokání a obrácení?

Všimněte si, o evropském lidu se již nemluví dávno. Ten přece začal volit špatně. Jako kdyby nestačil ten brexit... Ne, neplatí společný evropský étos, natož sdílené hodnoty. Úlitby těm ostatním – v případě „úslužné spojky“Charlese Michela, který nyní vládne v Belgii, na čelo Evropské rady, nebo Josepa Borella, katalánského socialisty, do diplomacie – nebudou malé. Dostane se i na Česko. Itálie včera schytala šéfa Evropského parlamentu v podobě socialisty Davida-Maria Sassoliho...