Radostné putování za Kordulou
Miroslav Bobek
Auta se těžce prodírala písčitým terénem, houpala se, zapadala a jinde zas nadskakovala a mně se živě vybavovalo, jak jsem do stejných míst přijel před osmi lety poprvé.
Když jsme tehdy k smrti unavení dorazili do Chomin talu, měli jsme již na dosah závěr velmi náročné a nejisté anabáze – prvního Návratu divokých koní. Na rozdíl od všech následujících transportů, kdy letouny CASA přistávaly na nezpevněné ploše v Bulgan sumu a odtamtud jsme převaláky převáželi auty do Tachin talu, ten úplně první měl v létě 2011 jiný průběh i cíl. Letoun dosedl v Chovdu a koně Převalského jsme pak – tenkrát ještě poruchovými ruskými auty – vezli šíleným terénem sem, do Chomin talu. Pozemní část cesty tehdy trvala dvaadvacet hodin!
Když jsem se po osmi letech znovu natřásal cestou Chomin talem, říkal jsem si, jestli letošní transport převaláků byl opravdu ten nejtěžší. Ano, čelili jsme ohromným problémům – jenže když jsem si vzpomněl na dávnou cestu, začal mi navzdory horku vyrážet studený pot.
Od podobných myšlenek mě naštěstí vzápětí odvedla skutečnost, že se před námi objevili tři hřebci. Auta zastavila a spolupracovnice chomintalského projektu Munkhtuya nám je určila. Vzápětí dodala, že dva z nich jsou synové klisen, které jsme sem před osmi lety přivezli. Jeden Limy a druhý Cassovie! Hrůzy tehdejší anabáze jsem v tom okamžiku asi natrvalo zahnal do nejzazších koutů mysli. Úžasné! Dívám se na tři hřebce – a dva jsou „naši“!
Když hřebci zmizeli ve svahu, rozjeli jsme se dál. Brzo jsme natrefili na další dvě skupiny koní. V obou bylo po jednom potomkovi našich klisen! Připadlo mi to neuvěřitelné a v žertu jsem se Munkhtuye zeptal, jestli většina z pětaosmdesáti chomintalských převaláků jsou synové a dcery tří klisen a jednoho hřebce, které jsme sem dopravili v roce 2011…
Ale to nejlepší mělo teprve přijít. S postupujícím dopolednem jsme dojeli k přístřeškům, pod nimiž se před ostrým sluncem schovávalo několik harémů. Munkhtuya mě obloukem vedla kolem nich. Nejprve mě upozornila na Hangala, syna Limy, který je vůdčím hřebcem jednoho z chomintalských harémů, ale hned pokračovala v hledání. Konečně ukázala na jednu z klisen. Kordula! Pro mě nejmilejší ze čtyř převaláků, jež jsme před lety dovezli do Chomin talu. Naše pražská rodačka, kterou díky omalovánkám „Kordula letí domů“dobře zná i mnoho mongolských dětí.
A Kordula nebyla sama. Spolu s ní se pod přístřeškem schovával Eagle, její dvouletý potomek, a hřebeček, kterého porodila letos na jaře. Dlouho jsem stál a pozoroval je. Cítil jsem ohromnou radost a zadostiučinění. Přes všechny potíže, stres a námahu stojí Návrat divokých koní za to!