Moje hornická krajina, nově speciálně hlídaná
Jana Veselého, šéfa severočeské MF DNES
Přijetí Krušnohoří na seznam světového dědictví UNESCO mnohé překvapilo. Hlavně kolegové novináři, kteří letité přípravy a proces přijímání nesledovali zblízka, byli v šoku. Mnozí se dokonce pouštěli do srovnávání dosavadních památek UNESCO s těmi krušnohorskými a nabývali dojmu, že přece nejde postavit vedle sebe zdevastovaný Jáchymov nebo nechvalně proslulou Krupku s různými „Krumlovy“. Tajemství je ale v sousloví „hornická kulturní krajina Krušnohoří“. Ony „Krumlovy“tu sice máme také, jde třeba o Marienberg, Freiberg, Seiffen, ale UNESCO nově registruje a uznává opravdu i naše lesy, staré štoly, téměř neviditelné pinky, výsypky a to vše, co po staletí s sebou těžba rud nesla a co se díky Krušným horám dostalo dál do světa – hornickou kulturu, tradici, vědu, vzdělávání, horní systém řízení nebo právo.
Hornická krajina
Běžte do lesů nad Krupkou, po cestě kopírující vrstevnice, která v jednom místě překříží lanovku na Komáří vížku. Ano, ta díra vlevo je druhý, málo známý vchod do prohlídkové štoly Starý Martin. Ano, tamten úvoz je zbytek staré středověké obchodní cesty do Saska. Ano, tyhle „terasy“v zalesněném svahu jsou pozůstatky výsypek. Ano, za nimi byly vchody do hory. Tamhle je další halda a to křoví zarůstá kdysi dávno obnaženou skalku, kterou staří horníci při hledání kasiteritu rozpůlili. Dnes jí dál porcují hledači pokladů – minerálů, novodobí horníci. Ve specializovaných mapách téhle oblasti najdete desítky štol, z nichž odhalený vchod má tak deset, zbytek je zasypán, zazděn nebo se zřítil. Ve skutečnosti jich tu ale byly stovky, jen už o nich nevíme.
A pojďme dál, kousek za takzvaným Prokopským pněm, tedy povrchovým výchozem masivní křemenné žíly, je vyvýšené místo. Můžeme odkrýt listí a pečlivě naskládané klacky. Pod nimi najdeme špinavý tlustý filc a pak už díru – „šutráky“utajovaný vchod pod zem. Tuhle štolu si hledači minerálů hýčkají, po půl kilometru prý čekají v zemi krystaly fialových fluoritů, modrozelený apatit, černý kasiterit, a dokonce i oranžový florencit. Tamhle je zase díra, kde nedávno zemřel táta od rodiny. Riskoval, šel hledat minerály sám a pod zemí na vlhké skále se asi lekl, že se nedostane zpět. Infarkt. Syn ho našel po mnoha dnech. Tamhle je pod listím další vchod. Známému tam došel vzduch, naštěstí ho od kasiteritů vytáhl druhý, který byl asi coby kuřák na horší podmínky adaptovanější. Omdlévali ale oba.
Ano, pracovaly tu po staletí tisíce prospektorů, horníků a jejich rodin a dál tu pracují hledači minerálů. Stále mění tuhle krajinu. Také sem chodí pánové s detektory a touží po starých lampičkách, želízkách a kladívkách. A nacházejí, sbírají nebo prodávají. Tohle je ta hornická krajina, tenhle les.
Rozumějte mi, já tyhle hledače neobhajuji, jen o nich vím a asi je i trochu chápu. Víte, tihle lidé se třeba také starají o mírný přísun nalezených pokladů do muzeí. Najdou pět krásných krystalů, dva prodají, jeden si nechají od vědců pojmenovat a jeden třeba odevzdají. Sám nikam nelezu ani nekopu jámy. Vitrínky s kameny v obýváku mne tolik neberou. Chci jen chodit a trochu číst v krajině a občas ji i někomu ukázat. A vlastně mám občas radost, když nějaký ten krystal vytáhnu z opršené haldy, kterou tu kdysi kdosi nechal. Na co jsem však hodně zvědav a čím se nechám překvapit, to je nový „UNESCO režim“, který by měl v těchto speciálně chráněných lesích nastat. A také jsem třeba zvědav na reakci turistů, kteří přijeli „na UNESCO“a spatří, jak se před nimi z listí vynoří mužík táhnoucí kyblík s poklady.