Měl jsem vždycky kliku, tvrdí Jiří Korn
Jiří Korn letos oslavil sedmdesátiny v plné síle. A jubileum si připomene ve velkém.
Václav Hnátek
Zpěvák, tanečník, herec a žánrový chameleon Jiří Korn si výročí připomene s fanoušky 25. září v pražské O2 areně. Koncert nazvaný 70x dík bude v režii bratří Cabanů.
Těším se, mám pocit, že cabanovské pojetí dodá pojmu „výpravný koncert“nový obsah.
Taky se těším a mám stejný pocit jako vy. Proto jsem rád, že bratři Michal a Šimon Cabanovi spolupráci přijali. Hudební dramaturgii a aranže připravuje Jiří Škorpík, choreografii Pavel Strouhal a Anet Antošová, kostýmy Zuzana Straková a studio CHATTY. Já se jen snažím, abych nebyl nejslabší článek. Samozřejmě už zkoušíme, i dvě skladby s mou původní taneční JK Company, s níž jsem spolupracoval v 90. letech. Tancují stále skvěle, ale není jednoduché udělat to jako kdysi.
Je vůbec nějaký žánr, který jste si ve své kariéře nevyzkoušel?
Hudebních je pořád ještě dost a do některých jsem opravdu jen nakoukl. Třeba díky Vladimírovi 518 jsem se jen zlehka otřel o rap. Spíš jsem hudební vystoupení kombinoval s jinými profesemi, někdy i s těmi, které s hudbou nemají nic společného. Třeba s kulečníkem, kdy jsem na exhibicích při hře živě zpíval.
Rozmanitost vás baví, že?
Je to tak. Koho by nebavila. Jednotvárnost je kolébkou nudy. Vše se vždy odvíjelo od toho, co mě v tu dobu zajímalo, moje nasměrování také často ovlivňovali ti, které jsem oslovil pro spolupráci. Nejsem skladatel, nepíšu si věci sám, tak bylo často na nich, s jakými novinkami dokážou přijít. Jako třeba Eda Parma, který miloval disco ve stylu Bee Gees, pro mě v tomto stylu předělal titulní skladbu z muzikálu Zpívání v dešti. Nebo Víťa Hádl mi napsal věci pro break dance. Nebo Michael Kocáb a jeho Karel nese čaj. Prostě jsem měl vždycky kliku.
Začínal jste v 60. letech s rockovou kapelou The Rebels a na desce jste měli českou Šípkovou Růženku vedle California Dreaming. Neskutečná kombinace!
Tehdy jsme se s Václavem Zahradníkem a Michalem Prostějovským domluvili, že s nimi natočíme pohádky. Ale na druhou stranu desky jsme chtěli věci, co jsme běžně dělali na koncertech. Písničky od The Mamas and the Papas, Twist And Shout. Byli jsme sice zvyklí na jednoduchý sound, ale Vašek vše trochu jazzově přearanžoval. Tehdy se nám to nelíbilo, ale později jsem ocenil, že nás zase posunul dál. Chameleon
Po rozpadu Rebels jste šel k Olympicu, ale jen krátce. Proč?
Po Rebels jsem chvíli pracoval s Frantou Čechem, který mě nabídl i do televize. Zpíval jsem píseň Mám kapsu prázdnou, kterou následně zakázali, protože v socialismu přece nikdo nemá kapsu prázdnou. Oni si vždy něco našli. Abych šel do Olympicu hrát na basu, mě přesvědčil Láďa Klein. S Petrem Jandou nám šly hlasy krásně dohromady, ale časem jsme zjistili, že máme každý trochu jiný cíl. Petr byl spíš pro kapelu a já se chtěl věnovat sólové dráze, tak nám to nevydrželo.
V 70. a 80. letech jste byl v televizi často. Jak na to vzpomínáte?
Samozřejmě rád. Tehdy bylo v televizi hodně hudebních pořadů a vlastně jen na pár kanálech. Příprava byla poctivá, psaly se podrobné scénáře a vše se muselo dobře nazkoušet. Dnes se hudební pořady v podstatě netočí a hudební vystoupení se objevují vlastně jen při vyhlašování nekonečného množství soutěží a anket s tradičním názvem „NĚCO roku“. Scénář je nahrazen bodovým scénářem a o zkoušení před natáčením se umělec prakticky ani nepokouší. Ale občas se objeví výjimka. Poštěstilo se mi vystoupit v TV Prima pod režií Michaela Čecha v pořadu Česká Miss 2013. Pochopil, že choreografie, tanečníci, kostýmy a zkoušení není zbytečnost. Děkuji. Michaeli.
A když se řekne herec Korn?
Zase to vyšlo z toho, koho jsem potkal. K divadlu mě postrčily Klára Issová a Kateřina Velebová. Tehdy čerstvě vystudované herečky chtěly udělat své představení a napadlo je, že bych mohl hrát ženskou postavu ve hře Služky. Hráli jsme ji v pražském Rubínu asi tři roky. Nebo představení Rudá magie…
Ale to jsme na přelomu tisíciletí! Já chtěl mluvit o Trháku nebo pohádce Honza málem králem.
Do filmu Honza málem králem si mě vybral režisér. Pohádky mám rád a Bořivoj Zeman byl vyhlášený režisér, takže to byla zajímavá zkušenost a postupem času jsem se smířil i s tím, že mě nechal předabovat. Od té doby mě filmové natáčení stále přitahuje a láká. Celý mumraj techniky, produkce, klapek, stavby, kostýmů, čekání a šaten má zvláštní kouzlo, které prostě rád zažívám. Pár nesmělých rolí jsem si zahrál. Výsledky byly asi různé, ale vždy jsem si to užil. A Trhák byl super, mám ho rád a Zdeňka Svěráka si velice vážím. Líbí se mi jeho poetický a laskavý humor. To je v dnešní době velice vzácný úkaz.
Vraťme se ke koncertu. Jak tohle všechno a mnohem víc, co jste v životě zakusil, bude reflektovat?
To asi nebude, to ani nejde. Vybrali jsme písně, které by tam zaznít měly, a něco trochu navíc. Ale všechno tam prostě není. Samozřejmě bude vše naživo, tak jsem zvědavý, jak to v té velké O2 areně, včetně scény, zvuku, světel a efektů, dáme dohromady. Neumím vychvalovat věci předem a nesnáším větu „přijďte se podívat, užijem si to“. Já jen chci, abych se nemusel stydět za to, co tam uvidí ten, kdo bude chtít přijít, a aby neodcházel zklamaný. To bych považoval za osobní výhru.