Metropole ztratila svou ulitu
Před 145 lety padly pražské hradby, Královské Vinohrady se rozrůstaly americkým tempem
Jan Bohata
NOVÉ MĚSTO Kamenného krunýře se královské hlavní město Praha začalo systematicky zbavovat za úsvitu v pondělí 20. července před 145 lety. Uvolněné pozemky udělaly radost „developerům“. Obce za likvidovaným pásem hradeb, zejména Královské Vinohrady, zažily nebývalý stavební boom.
Někdejší kraj polí a vinic východně od městských zdí se nebývalým tempem měnil v moderní město s řadami patricijských činžáků prostoupené sady a stromořadími. V roce 1857, před pádem hradeb, úředníci na Vinohradech napočítali 93 domů a 1 688 obyvatel. I po rozdělení vinohradské obce na Žižkov a Královské Vinohrady v půlce 70. let 19. století růst obou obcí dál gradoval. „Vývoj Vinohrad byl tak prudký, že možno s ním porovnávati jenom vzrůst měst amerických. Kde jednoho roku vzdělávala se role, povstala druhého roku široká ulice s velikými výstavnými domy,“popsal bouřlivý rozvoj Vinohrad od 70. let 19. století nakladatel a autor proslaveného prvního českého turistického bedekru z roku 1883 Josef Řivnáč.
Roku 1880 na Královských Vinohradech již žilo ve 343 domech 14 831 obyvatel.
Čepele sochorů, palic a dalšího nutného technického vybavení se zakously do barokních hradeb na pravém břehu Vltavy, v místech nynějšího Muzea hlavního města Prahy poblíž Špitálské brány. Odtud likvidace zdí postupně směřovala přibližně jižním směrem v ose dnešní magistrály k Nové bráně u nynější křižovatky U Bulhara.
Dále bourání pokračovalo ke svatoprokopské či Koňské bráně v prostoru současného Národního muzea. Kousek odsud proti Ječné ulici zmizela v hromadách suti také Slepá brána, prostor záhy nahradilo Komenského náměstí (dnes I. P. Pavlova).
„Novoměstské hradby měly délku 3 430 metrů, gotické hradby nechal postavit v letech 1348 až 1350 Karel IV.,“popsal systém opevnění historik Vladimír Kupka. Opevnění postupně mizelo také na levém břehu Vltavy, nejprve mezi Strahovskou a Bruskou branou na Malé Straně a Hradčanech a pokračovalo se dál až do začátku 20. století.
Padlé opevnění
Novoměstské, ještě zpravidla jednodušší a v novověku zranitelnější gotické hradební zdi Pražané v roce 1648 v urputných bojích uhájili proti Švédům. Po této zkušenosti se c. a k. vojenský erár zasadil o stavbu barokního opevnění podle fines italského pevnostního stavitelství. Krunýř opevnění o délce přibližně 14 kilometrů doplňovalo až 30 bastionů, příkopy a na některých místech i raveliny, předsunutá opevnění. Pražskou pevnost korunovala vyšehradská citadela.
Navzdory obrovským nákladům při první ostré zkoušce obránci v roce 1741 neuhájili opevněné město proti francouzsko-bavorským jednotkám. V roce 1744 metropoli okupovali Prusové, kteří opevnění vcelku snadno překonali. Vojenské velitelství Prahu navzdory všem selháním za opevněné město považovalo i v 19. století. Rozebíhala se ale eroze pevnostního systému. Například u Poříčské brány podnikavý živnostník proměnil bastion v barvírnu kůže. O kus dál v novoměstských hradbách fungoval kolotoč a výčep piva. Na konci 20. let se pás hradeb od Těšnova k Václavskému náměstí proměnil v korzo. „Nacházely se zde pískem sypané cestičky vedoucí stromořadím s ozdobnými keři a květinovými záhony,“uvedl historik Adolf Wenig. Korzachtiví Pražané na promenádě mohli zajít i na kávu. V roce 1844 barokní hradby musely uvolnit pod Vítkovem cestu trati ke Státnímu (Masarykovu) nádraží. Zdi nahradily mříže, uzamykané po ukončení provozu.
Definitivní tečku za vojenskou rolí učinili opět Prusové, v červenci 1866 jejich černobílý prapor zavlál nad Pražským hradem a okupovaným městem. Po stažení intervenčních jednotek na podzim téhož roku obdržel pražský purkmistr Karel Leopold Klaudy od císaře Františka Josefa I. souhlas se zrušením definitivně zbytečných hradeb. Nešlo to však snadno. Vojáci své bastiony opouštěli neradi. Pražská radnice musela hradební pozemky vykoupit, což likvidaci zdí dál prodlužovalo.
Vyšehradskou citadelu vojenské velitelství „do civilu“propustilo až v roce 1911.