Fotbalová srdce
S Ronaldinhem Pokračování z protější strany
I největší ikony Messi nebo Ronaldo vás musejí poslouchat. Jste pán situace.
Nikdy se nebudu chovat nadřazeně jen proto, že jsem v té situaci šéf. Mým úkolem není obtěžovat a přikazovat, ale splnit úkol. Když na jaře Barcelona prohrála 0:4 v Liverpoolu a senzačně vypadla z Ligy mistrů, zrovna došlo na Messiho. Na něm nikdy nepoznáte, co si myslí. Jak je zarostlý a má husté obočí, jeho výraz se ztrácí. Navíc moc nemluví, a anglicky už vůbec ne. Tehdy jsem věděl, že se cítí strašně.
Dal to najevo?
Sedl si na židli, natáhl ruku a najednou si všiml, že mi podává tu potetovanou, na které žíly nejsou vidět. Tak se omluvil a ruce prohodil. To z hráčů udělá málokdo, věřte mi. Messi je hrozně slušný. Když mě ještě neznal, byl nedůvěřivý. Já, chlápek s třetím okem, který má na saku vyšitý oblouček UEFA, a proti němu superman. Klubový lékař mu překládal, co říkám: Leo, kdy jste vlastně byl naposledy doma v Rosariu? Já tam byl v pětadevadesátém. Krásné město. Je řeka Paraná pořád tak široká? A ten betonový sráz u ní zůstává? Messi nadšeně přikyvoval. Musíte hráče zaujmout, naladit se na jeho vlnu. Potřebujete klíč, ne šperhák.
A Cristiano Ronaldo?
Poprvé jsem ho viděl v roce 2002 na Madeiře. Hrál se turnaj reprezentací do 21 let. Ronaldo se po hřišti klátil jako kdysi Kvašňák. Po zápase za mnou přišel trenér Komanický a povídá: Doktore, viděl jsi tu portugalskou desítku? Viděl, šikovný, ale míč chce až moc. A on: Ne ne, doktore, to bude jednou hvězda. Ronaldovi bylo čerstvě sedmnáct.
A když už hvězdou byl?
Mimosoutěžní kontrola v Realu Madrid, ráno po utkání s Bayernem v Lize mistrů. Nevěřil jsem, že tam hráči budou. A byli. Ronaldo, Bale, Marcelo, trenér Ancelotti to měl na povel. Modrič se před jehlou třásl jako osika, útočník Benzema ještě víc. A Ronaldo? Posadil se na křeslo a už aby byl pryč. Jak je perfekcionista, pospíchal dál. A já na něj: Klid, Cristiano. Pamatujete na Madeiru? Rok 2002? Hráli jsme tam se Slovenskem. A měl jsem Ronalda „v hrsti“. Pět minut trpělivě poslouchal, podepsal mi plakát pro syna, což se jinak nesmí, a ještě poděkoval. Hráče nesmí napadnout, že jste nepřítel s jehlou.
Ale najdou se tací, ne?
Útočník Mané z Liverpoolu, ten měl panickou hrůzu a hlasitě ji projevoval. Nebo kdysi Henrik Larsson, švédský střelec: Doktore, já vám tady omdlím! Já omdlím! A omdlel. Rychle jsme ho propleskli a bylo. Jen se pro jistotu zeptal: Už to mám za sebou?
Co třeba Petr Čech?
Toho jsem měl na kontrole málo. Ale třeba po vítězném finále Ligy mistrů v Mnichově jsme si udělali společnou fotku. Petr, já a Fernando Torres. Pamatuju, že Petr měl speciální požadavek na klubovou doktorku Evu Carneiro: Přineseš Po finále Ligy mistrů 2011/2012 mi, prosím, kokosové mléko? Bude to rychlejší.
Kvůli vzorku moči?
Jsou různé fígle. Začalo to nealko pivem na mistrovství světa 1990. Po druhém zápase ve Florencii, to jsme porazili Rakušany, vylosovali Luboše Kubíka. Šest a půl hodiny to nešlo. Šest a půl hodiny! Když jsme se vraceli do Montecatini, které bylo dvaadvacet kilometrů daleko, zastavoval jsem každých 500 metrů, aby se mohl vyčurat.
K rychlejšímu odevzdání vzorku pomáhají i cigarety?
Ale nesmí se to. Rüstü Recber, bývalý brankář Turků, potřeboval čouda vždycky. Na starém stadionu Besiktase mu dokonce na záchodě udělali speciální okno, aby si mohl zakouřit. Utíkal a volal na mě: Dok, dok, já musím! Nebo Gigi Buffon kouří vášnivě. Říká: Když si nedám cigaretu, potrvá to tři hodiny, s cigaretou je hotovo za deset minut.
Vaše vzpomínky jsou originální a vydaly by na krásnou knížku, ale vraťme se k Fehérovi. Dnes by mu bylo čtyřicet. Která fotbalová smrt vás zasáhla nejvíc?
Prožívám každou a intenzivně, do hloubky. Pátrám proč a jak by se tomu dalo perspektivně vyhnout. Doma v počítači mám všechny známé případy. Foe, Féher, Puerta, Morosini, Tioté... Strašné to bylo s Astorim, kapitánem Fiorentiny, který zemřel ve spánku. Nebo bývalý brankář Pavel Srniček, to se mi zastavil dech. Vyčítal jsem si, jak málo se staráme o veterány, o vysloužilé hráče. Už při banálních poruchách rytmu, nad kterými normální člověk mávne rukou, se hráči musejí posílat na důkladné kardio vyšetření.
Na jaře zemřel ve Skalici čtrnáctiletý Denis Urbánek.
Na hřišti ho resuscitovali, byla u toho jeho maminka, zdravotní sestra. Hrozné! A já to beru osobně, protože ve slovenském fotbale nikdy smrt na hřišti nebyla. Za pětačtyřicet let, co ve fotbale pracuju! Jen jednou ve spánku, kdy se mladý fotbalista učil na zkoušky. Rodina však nedovolila pitvu. U Denise jsem pátral, ale taky nedopátral. Slyšel jsem, že vypil nějaké energy drinky, že měl o poločase mžitky, ale chtěl to dohrát.
Proto třeba Patrik Schick v létě 2017 neprošel zdravotní prohlídkou v Juventusu?
Neznám podrobnosti, ale možné to je. Bylo to na konci sezony, hrál ještě Euro jednadvacítek, mohl být dehydratovaný, vyčerpaný, třeba nedoléčil virózu. To všechno vám srdce naznačí, když ho dobře posloucháte. Ale kdyby to byl fatální problém, Schicka by nekoupil nikdo. Musel to být situační problém, který vyřešil klid.
Když někdo přežene pití energetických nápojů, poznáte to při vyšetření?
Ne, ale jsem z toho zděšený. Ty plechovky pijí děcka jako limonádu. Maličkým písmem na plechovce stojí: Není vhodné pro děti. Není vhodné? Je to mor! Šest kostek cukru plus třicet gramů kofeinu, což je čtyřikrát víc než v kávě, a navíc taurin. Nedávno za mnou poslali mladého fotbalistu, kterému příliš bušilo srdce a měl těžkosti s dýcháním. V klubu si s ním nevěděli rady. Zaklaply dveře ordinace, kouknu na něj a povídám: Měl jsi tlak 200 na 100? A dáváš si snus?
Myslíte žvýkací tabák?
Komprimát z tabákových listů. Dáte si ho na zuby pod ret a dostanete šlehu. Doping to není, ale má podobné účinky jako heroin. Vyvolává srdeční arytmii, jako když se překouříte. Chvíli jedete jako pila, pak vás to vyšťaví. Zatímco v Evropské unii je zakázaný, ve Skandinávii to koupíte v každé trafice.
Co vám řekl ten hráč?
Dal jsem si, doktore. Spoluhráči mi pak přiznali, že na tom jel celou sezonu. Tohle by doktoři v klubech nebo reprezentacích měli vědět. Nepospíchat, vnímat a poslouchat. Já byl u nároďáku sedmnáct let a věděl jsem, kdo kouří, kdo má problémy doma, kdo v noci závodí Rallye Karlův most, kdo zrovna léčí filcky. Když kluci v noci po zápase šplhali z balkonů, aby si mohli dát tajně pivo, jen jsem se modlil, aby nespadli. To nebylo špehování, jen jsem je vnímal. S každou tabletkou za mnou chodili, aby se zeptali, jestli můžou. A víte, že trenér Václav Ježek psal básně?
Já myslel, že se uklidňoval dlouhými štrekami za volantem.
Přes básně jsme se sblížili, ale stejně se mnou neměl slitování. Když se mu nezdálo, v jaké jsou hráči kondici, hned se vztekal: Sakra, doktore, šoupni jim něco. Vždyť se plahočí jako mrtvoly. On měl takový hromový hlas, kterého se všichni báli.
Pardon, co jste jim měl šoupnout?
Nějakou zázračnou tabletku, která je nabudí. Podal jsem každému obyčejný vitamín C, což nikdo nevěděl, protože prášky nešlo identifikovat. Nic zakázaného, ale placebo efekt obvykle zapůsobil. Jako v Bellinzoně, v březnu 1987. Prohrávali jsme se Švýcary 0:1 o půli a Ježek křičel: Doktore, dejte jim něco! Okamžitě! Luboš Kubík zápas dvěma góly otočil a trenér na mě: Dobrá práce.
Ježek neměl úplně diplomatický slovník, že?
Na rozdíl od Jožky Vengloše, který byl diplomat a profesor, se s tím nepáral. A trenér to byl ohromný. O všech soupeřích věděl úplně všechno. A pak přišlo Rumunsko, zápas o mistrovství světa 1994, které o fous nevyšlo. Výkon nic moc, hráči tahali nohy, poločas 2:1. Ježek na mě ukázal: Tys jim nic nedal, doktore! Dal? Tak přidej. Přidej, povídám!
Reprezentace nakonec v Košicích vyhrála 5:2.
Po konci vidím Ježka, jak kouří dvě cigarety najednou: Trenére, to vás zabije. Nebojte, doktore, kouřím jen lightky. On ten fór miloval.
Jaký?
Víte, jaký je rozdíl mezi Marlboro a Marlboro Light? Jako když skočíte z desátého nebo ze šestého patra. Najednou přišel dopingový komisař a hlásí: Peter Dubovský, test.
Nastřílel krásný hattrick.
Dubák se hned lekl, že ty moje tabletky nebyly košer. Úplně se zhrozil a trenér Ježek s ním. A já: Nebuďte blbí, všechno bude v pořádku.
Když se řekne Dubovský, co vás napadá?
Tehdy v Košicích hrál poločas špatně, toulal se po hřišti a trenér nechal rozcvičit Patrika Bergra. Trenérko, dajte Petrikovi desat minút, orodoval asistent Jožko Adamec. Bum, gól z pravého křídla. Bum, druhý do šibenice. Bum, třetí z trestňáku. A to jsme hráli v devíti.
Dubovský pak přestoupil do Realu Madrid. Měl jsem pro jeho levačku slabost.
A já! Byl jako můj druhý syn. Poznal jsem ho ve dvanácti, když přestupoval z bratislavských Vinohradů do Slovanu. Přišel za mnou s tátou, že prý ho strašně bolí kolena a neměl by dva roky hrát, aby se mu ulevilo. Za tři měsíce kopal a byl king. Petrik byl nemluvný, svůj, náladový, ale geniální. Ještě bych doma našel rozhovor, který jsem s ním dělal. Požádal mě časopis Playboy, jestli bych nepomohl: Když jste to vy, doki? Nikdy nevyšel, ne?
Nebylo by to fér. Peter zemřel v červnu 2000 v Thajsku. Nestačil ho přečíst a schválit. Ještě teď je mi smutno a vzpomínám, jak jsme na konci května hráli přátelák v Rusku. Petrik střídá, objímá se s ruským obráncem Onopkem, svým spoluhráčem z Ovieda, a já mu říkám: Peter, co se drbeš do Thajska? Pojeď s námi do Japonska na Kirin Cup, na těch stadionech se bude hrát mistrovství světa. Thajsko bylo, je a bude. Nezlobte se, slíbil jsem bráchovi společnou dovolenou. A za měsíc mi volá Lubo Moravčík do auta: Doki, Petrik se zabil, skočil do vodopádu.
Cože?!
Tak jsem reagoval i já. Cože, Lubo, jsi chuj? Bylo před polednem, zastavil jsem na dálnici a půl hodiny plakal. Bohužel to byla pravda. Peter si chtěl vyfotit přírodu nad vodopádem, couval, couval, až mu podklouzla noha a zřítil se ze srázu. Přitom on tak nerad riskoval.
A vy? Třeba při operacích?
Pane, já neoperuju. Leda kdysi, když jsem jako lékař začínal a pracoval na chirurgii. Víte, já nejsem manuálně příliš zručný. S nejlepším kolegou jsme operoval pažerák a...
Pažerák?
Jícen. Kolega se na mě podíval: Palko, že ty nebudeš chirurg? Ne? Uf, to mi odlehlo.
Z koho si berete příklad?
Vážím si třeba doktora Müllera-Wohlfahrta z Bayernu Mnichov, kterému bude za měsíc sedmasedmdesát. Je to moudrý praktik, přitom hodně lidí ho nemá rádo.
3x foto: archiv Pavla Maloviče
Působí frajersky.
On dokáže z 96 procent diagnostikovat jakékoli svalové zranění jen svými prsty. Nepotřebuje sono nebo rezonanci. Když si není jistý, tak s hráčem mluví. Jako mladý se rozhodoval mezi teologií a medicínou. Knězem se nestal, ale naslouchat umí.
Zajímají vás jeho metody?
Před dávnými lety jsem se ho ptal: Hans, jak to s těmi prsty dokážeš? Víš, vezmeš tlustý telefonní seznam, pod pátou stranu dáš čtyři svoje vlasy a začneš je hledat prsty. Až je všechny nahmatáš, šoupneš je pod desátou stranu. Až i tohle zvládneš, začni studovat Braillovo písmo. Až ho přečteš, máš výuční list.
Co vy na to?
Dal jsem mu krabičku československých léků, u kterých nemohl poznat, k čemu jsou. Prsty si přečetl slepecké písmo a řekl: na žaludek.
Že jsem tak drzý: když jste mluvil o třetím oku, to jste myslel tu výraznou bouli nad okem ?
To mám ještě z vojny, čili přes čtyřicet let. Dostal jsem pěstí, udělal se hematom a z toho pak hemangiom, nezhoubný nádor krevních cév. Ale jak mám husté obočí, není tolik patrný.
Prožívám každou fotbalovou smrt. Pátrám, proč a jak by se tomu dalo perspektivně vyhnout. Doma v počítači mám všechny známé případy.
Pro plastického chirurga hračka.
Ale já zatím poslouchám svého očaře, který říká: Hlavně to neškrábej! Je moje poznávací znamení. Víte, já byl na vojně velitelem družstva, které dostalo rozkaz dostat se pod kulometnou palbou přes zamořený úsek. Pakárna, šikana. Pršelo, všude bláto. Vojáci to odmítali, tak jsme se handrkovali, přiletěla jedna pěst, já ji vrátil a dodnes mám památku.
Kromě doktořiny ještě hrajete na housle, píšete básně. Váš příběh byl taky předlohou pro film Tichá dohoda s Magdou Vašáryovou a Jiřím Bartoškou.
To už je let! Pětaosmdesátý. Barťák měl ještě dlouhé vlasy. Úžasná zkušenost. Točilo se v Brně, a když všechno skončilo, sešli jsme se u mě na hotelovém pokoji. Lehce ovínění, v půl čtvrté ráno. Magda a Jirka recitovali nádherné básně Jana Skácela, na to nikdy nezapomenu.
Copak vy jste talent na všechno?
Vůbec ne, jen mě spousta věcí baví a zajímá. Já třeba neměl hudební sluch. Do lidušky jsem přišel jako sedmiletý a nedokázal zopakovat žádnou melodii. Přesto mě bůhvíproč vzali. Paní učítelka Schleicherová mě tak dlouho týrala, až do mě tu hudbu dostala. Ve dvanácti už jsem hrál na housle v orchestru.
A dál?
Otec mi oznámil: Palo, žádný orchestr, učit se budeš. Já chtěl na žurnalistiku, ale z donucení šel na medicínu. Až ji vystuduješ, dělej si, co chceš, řekl mi táta. A tak se stalo. S hudebním sluchem jsem se nenarodil, ale srdce jsem se poslouchat naučil.