Kdo zavře dveře v MMF

Mezinárodní měnový fond, který právě slaví 75 let existence, ztratil svůj význam takřka před půlstoletím. Jeho nový šéf by měl dostat jediný úkol – zavřít tuto instituci.

Zatímco v Evropě vrcholila bitva o Normandii a svět řešil selhání operace Valkýra namířené proti Hitlerovi, v americkém městečku Bretton Woods tiše končila Měnová a finanční konference Spojených národů. Na první pohled běžné setkání politiků a ekonomů v čele s lordem Johnem Maynardem Keynesem dalo v sobotu 22. července 1944 vzniknout dvěma dodnes existujícím institucím: Mezinárodnímu měnovému fondu a Světové bance.

Velká hospodářská krize, která druhé světové válce předcházela, vedla ke zhroucení zlatého standardu. Většina zemí včetně Československa během 30. let své měny devalvovala a směnitelnost svých bankovek za zlato zrušila. Konference v Bretton Woods proto rozhodla o novém poválečném měnovém systému. Zatímco americký dolar měl být směnitelný za zlato v pevném kurzu 35 dolarů za troyskou unci, všechny ostatní měny včetně koruny měly být pevně vázány právě na dolar.

Přesně před 75 lety se tak Spojené státy za asistence Britů staly finančním i hospodářským centrem světa. Roli neanglosaských delegátů (nejen) při jednáních pak

vystihl hlavní tvůrce systému Harry D. White přezíravým komentářem k účasti Kuby: „Kubánští delegáti by měli být jen tichými členy, jejichž hlavní funkcí bude přinést s sebou doutníčky.“

V hotelu Mount Washington bylo mezi 44 delegacemi pouze jedenáct evropských: chyběly mocnosti Osy i státy zachovávající neutralitu. Pozvánku naopak dostala delegace československé exilové vlády pod vedením ministra financí Ladislava Feierabenda. Členy byli významní, ale dnes takřka zapomenutí národohospodáři, kteří po válce působili v USA na předních univerzitách i v nejvyšších funkcích brettonwoodských organizací: Keynesův žák Jan Viktor Mládek, Antonín Basch, Ervín Hexner, Josef Hanč a Ernst Šturc. O rok později se Československo stalo ratifikací tzv. Článků dohody jedním z 29 zakládajících členů Fondu a Banky. Už v roce 1954 však bylo – až do roku 1990 – vyloučeno.

Samotný brettonwoodský měnový systém se rozpadl v srpnu 1971, když prezident Richard Nixon odpojil americký dolar od zlata. MMF i Světová banka měly na výběr: buď si musely najít nový smysl existence, nebo skončit. Nepříliš překvapivě si zvolily první cestu. Brettonwoodské instituce dnes zaměstnávají více než 14 600 pracovníků. Světová banka se za uplynulých 75 let rozrostla v monumentální „Skupinu Světové banky“tvořenou písmenkovou polévkou pěti institucí (IBRD, IFC, IDA, ISCID a MIGA), které chtějí „skoncovat s extrémní chudobou“.

Od roku 1944 se změnilo i rozložení sil ve světovém hospodářství. Jestliže ve 40. letech 20. století vykazovaly USA jeden z největších přebytků obchodní bilance, dnes řeší spolu s Británií největší schodek. Největší přebytky vývozů nad dovozy naopak má Německo a Japonsko, které byly vzaty na milost až v roce 1952, a Rusko.

V koši měn, na který je navázána umělá mezinárodní rezervní měna vydávaná Mezinárodním měnovým fondem (tzv. zvláštní práva čerpání), se v roce 2016 poprvé objevil čínský jüan, naopak podíl dolaru klesl za posledních dvacet let o desetinu, euro stagnuje a pouze váha libry opět pozvolna roste.

Mezinárodní měnový fond a Světová banka

Vývoj českého hospodářství odhadl MMF za posledních 10 let pouze v jediném případě.

dnes slouží i jako zásadní zdroje statistických dat o všech 189 členských státech, jejich prognostické schopnosti jsou však značně chabé. Například pro krizový rok 2009 předpovídali ekonomové z MMF růst světové ekonomiky kolem 3 procent a do recese se mělo propadnout sedm zemí. Ve skutečnosti světové hospodářství kleslo o 0,1 procenta a recesi zažilo 91 států.

Ostatně i vývoj českého hospodářství odhadl MMF za posledních deset let pouze v jediném případě – v průměru se mýlil zhruba o 0,9 procentního bodu (poměrně nevinné číslo odpovídá padesáti miliardám korun, tedy zhruba ročnímu rozpočtu ministerstva dopravy).

Podobně neúspěšný je Mezinárodní měnový fond i při „zachraňování“nemocných ekonomik. Jeho podíl na prohloubení asijské krize v roce 1997 je dnes už dobře popsán. Některé půjčky zároveň nápadně připomínají kontokorent: většina států (v čele s Argentinou), kterým MMF půjčoval v roce 1991, má úvěr i dnes.

V roce 2009 se fond jako součást trojky (spolu s Evropskou centrální bankou a Evropskou komisí) soustředil na „záchranu“Řecka či Kypru v duchu hesla šéfa Evropské banky Maria Draghiho„euro zachráníme za každou cenu“. Deset let poté víme, že dokonce i v této misi selhal. Dnes se proto představitelé MMF a Světové banky orientují raději na měkké, neekonomické cíle, jejichž vyhlašování dobře vyhovuje brettonwoodskému mesiášskému komplexu: genderová rovnost a klimatické změny.

Uprostřed oslav 75. výročí brettonwoodské konference dochází k jedenáctému střídání stráží: po zvolení Christine Lagardeové do čela Evropské centrální banky hledá Mezinárodní měnový fond nového ředitele. Je přirozené, že dokonce i mezinárodní organizace chtějí žít věčně. Brettonwoodské instituce však ztratily svůj význam takřka před půlstoletím, když Nixon hlučně „zabouchl zlaté okno“. Sledujeme-li nepřetržitou řadu (značně nákladných) neúspěchů MMF, je otázka, zda by jediným úkolem pro nového ředitele nemělo být zapálení posledního kubánského doutníčku a zabouchnutí papírových dveří.