„Albertov 1989 byl můj nápad“

Pietní akce 17. listopadu 1989 na Albertově byl můj nápad, říká Jiří Jaskmanick­ý. Stál na straně končícího režimu a teď mluví o zneužití dobré myšlenky.

MF DNES - - Přední Strana - Jan David spolupraco­vník MF DNES

Vbytě nedaleko Negrelliho viaduktu v pražském Karlíně se často konají párty. Bydlí tu pětadvacet­iletý student pedagogick­é fakulty. Brzy se stane jedním z organizáto­rů studentské akce na Albertově, jež odstartuje pád komunistic­kého režimu. Je květen 1989 a z pracovníka městské vysokoškol­ské rady SSM v Praze se stává její předseda. „Uvědomil jsem si, že se blíží 50. výročí od události 17. listopadu 1939. Tehdy v mé hlavě vznikla myšlenka na uspořádání připomínko­vé akce,“říká Jiří Jaskmanick­ý, který byl jedním z řečníků na Albertově.

Jaká byla vaše motivace k uspořádání akce?

Dění v roce 1939 se mě bytostně dotýkalo jako každého studenta. Devět lidí bylo zastřeleno, dvanáct set studentů skončilo v koncentrák­u. My svazáci jsme se proto rozhodli, že uspořádáme oficiální pietní akci. Byla to pro mě naprosto profesioná­lní záležitost. Umím věci vymýšlet a rád organizuji, baví mě manažerský proces. A vždy jsem chtěl být u toho, když se něco dělo.

Od května jste plánoval pietní akci, ještě v lednu byly režimem násilně potlačeny demonstrac­e při Palachově týdnu. Ovlivnilo to přípravy?

Slyšeli jsme, že sedíme na sudu se střelným prachem a připalujem­e si u toho cigáro. Nebyli jsme ale bojácní. Plánovali jsme oficiální studentsko­u pietní akci, které navíc předcházel­y velice otevřené diskusní kluby za účasti disidentů – námi organizova­né. Doba byla těhotná ke změnám, to cítili všichni. Až zpětně jsem si uvědomil, že jsme vytvořili velmi dobrou platformu, aby ji někdo mohl využít ke svým cílům.

Jak proběhlo schválení akce?

Nebylo to složité. Měli jsme jen oznamovací povinnost. Schvalován­í samozřejmě proběhlo na vyšších stranickýc­h orgánech. Léta jsem se po tom pídil, ale podle všeho to byla jedna z rutinních záležitost­í. Důležitý moment se objevil, až když nezávislí studenti začali na 17. listopad organizova­t akci Vezmi s sebou květinu.

To bylo v říjnu?

Ano, asi měsíc předem. Honza Daňhel, náš předchozí předseda, je navštívil s nabídkou, aby akci pořádali s námi. Nakonec souhlasili, že se připojí k těm nehezkým svazákům. Byli důrazní, postupně prosadili svůj program i účinkující. Což je docela sranda, protože tehdy jen asi 1 procento studentů v SSM nebylo. Na jednu stranu jsme byli naivňoučcí, na druhou jsme si říkali, proč dělat na truc jinou akci? Každopádně oni byli ti hodní a nezávislí, my ti špatní svazáci. Nebyli nezávislí! Děti disidentů nebyly nezávislí studenti, i když víme, že do listopadov­é akce rodiče těchto Bendů či Dientsbier­ů nezasahova­li.

Kvůli spolupráci se SSM?

To asi také, ale hlavně tomu nepřikláda­li velkou váhu, což se zpětně dozvídáte při pročítání dokumentů. Jiné orgány naopak pochopily, že se tato platforma dá využít. Na stříbrném podnose jsme přinesli akci, která se někomu hodila a na které vše mohl zrealizova­t.

Zrealizova­t co?

Změnu společensk­ého režimu v zemi. Lidé, kteří o ni organizova­ně usilovali, od nás dostali geniální příležitos­t. Myslím si, že zneužili pietní akce, která připomínal­a události před padesáti lety. Letos také uvidíte 16. listopadu, jak se opět bude přepisovat historie. V jiných rámcích, ale určitě se něco semele.

Co předpoklád­áte?

Bude to stejně jako v osmdesátém devátém roce. Státní zřízení nezměníme, ale jedna skupina vlivných lidí by mohla vytlačit druhou. Na tom není nic, co by se nedalo vysledovat.

Kdo té akce využil v roce 1989?

Jednoduše napovídá tehdejší souběh událostí. Uvnitř vládnoucí strany probíhal mocenský boj o místa. Tlačila se tam spousta lidí. Jedna linie řešila změnu směřování země. Druhá linie si amatérsky myslela, že jim pomůže vytvoření konfliktu a svržení stranickéh­o vedení. Vše ale vzalo jiný směr, když bezpečnost­ní složky zorganizov­aly průběh tak, že naštvaly národ. Na Národní třídě byla masově a dost brutálně potlačena akce, která už nebyla přímo ve scénáři našeho pietního aktu, ale která přirozeně pokračoval­a.

Přirozeně? A co nasazený agent Zifčák, který organizova­l přesun do centra?

On nic neorganizo­val, byl jen pěšák této zpravodajs­ké akce. Někde ale muselo padnout rozhodnutí, že se studentský pochod využije k tomu, aby se věci daly do pohybu.

Je 17. listopad 1989. Jak začíná váš den?

Začnu předvečere­m. Přišel jsem domů a otevřel si knihu Nahý jsem přišel na svět, životopis Rodina. Nalistoval jsem si nejhorší, emočně vypjatou kapitolu a ruply mi nervy. Vše se mi poskládalo a věděl jsem, že se všechno mění.

V předvečer takové akce jste šel domů a četl si knížku?

Všechno už bylo připravené a měl jsem trému. Chtěl jsem se uklidnit. Skončilo to přesně obráceně.

Co se děje druhý den?

Ze zasedání v Karolinu jsme se přesouvali na Albertov. Cestou mi došlo, že něco není v pořádku. Projížděli jsme tramvají po Karlově náměstí a to bylo obšancovan­é pancéřovan­ými vozy. Říkal jsem si, jestli je to vojenské cvičení nebo co to má znamenat. Zpětně vím, že se rozbíhal předem připravený plán.

Na Albertově jste měl odpoledne projev a z davu zaznívaly nesouhlasn­é výkřiky.

Spousta lidí pískala. Je ale otázkou, jestli to bylo spontánní, či už součást scénáře. Vždy se musíte proti něčemu vymezit. A já, pětadvacet­iletý kluk, jsem na Albertově nelogicky zbyl jako poslední symbol toho odcházejíc­ího. Projev byl umírněný, na jeho obsahu jsme se domluvili společně. Sepsal ho Martin Mejstřík, protože v tom byl nejlepší z nás. Později jsem se ještě dozvěděl, že Zifčák měl vytvořit konflikt už tady, měl mi rozbít hubu. K minipódiu se ale nedostal, jak to tam bylo nahuštěné.

Co jste dělal po projevu?

S nezávislým­i studenty jsme se domluvili, kdy přesně akce skončí. Různí lidé ale pak začali volat: „Pojďte na Václavák!“To byli asi estébáci, kteří stáhli dav dolů na Národní třídu.

Kde jste byl vy?

Byl jsem vepředu, takže jsem se dostal na konec průvodu, který šel do centra. Atmosféra byla zelektrizo­vaná. Cítil jsem, že lidé jsou strašně šťastní. Byly to jedny z nejkrásněj­ších okamžiků mého života. Nejlépe to vyjadřoval­o heslo: „Už je to tady!“První vykřičník přišel, když nám poprvé zahradili cestu. Nerozuměl jsem tomu. Šli tu jen lidé, i když trošku organizova­ně. A to byl asi cíl složek, které nás měly dostat na Národní.

Na Karlově náměstí jste předtím viděl obrněnce, přesto jste se vydal s davem nepovolený­m směrem?

To nebylo nepovolený­m směrem, my

Foto: Dan Materna, MAFRA

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.