Můj život po zásahu kanonem
Málem zemřel. O to víc teď žije naplno. Lidem nevysvětlím, že jsem teď šťastnější, říká pro MF DNES bývalý voják Jiří Fojtík.
Viděl jsem, že je to nevratné.
V hlavě jsem si nastavil fakt, že je třeba začít znovu pracovat s tím, co je.
Šest hodin doktoři na operačním sále bojovali o jeho život, nakonec Jiří Fojtík zvítězil. A i když coby voják přišel o ruku a nohu, chce naplno využít druhou šanci, kterou na tomto světě dostal.
Málem zemřel, když při nočním vojenském cvičení v květnu 2016 na Libavé jeho bojové vozidlo zasáhla střela z kanonu druhého obrněnce. Přežil mimo jiné díky výborné kondici a i dnes navzdory handicapu sportuje či chodí po horách. Navíc se pustil do závodního plavání. Teď chce svým příběhem motivovat ostatní.
Člověk se při setkání s tímto dvaatřicetiletým bývalým vojákem neubrání úvaze, jak by tak tvrdou ránu osudu sám ustál. Jiřímu Fojtíkovi tehdy bylo 29 let, po amputacích ho čekaly týdny plné bolestí, měsíce náročných rehabilitací a dalších sedmnáct operací. Nyní o svém návratu do života i plánech do budoucna exkluzivně promluvil pro MF DNES.
Po zásahu byl pět dní v umělém spánku. I po konzultacích s odborníky má za to, že jeho přežití stálo na třech pilířích.
„Na začátku byl vojenský zdravotník Daniel. Podle předpisů byl na střelnici a poskytl mi rychle a správně první pomoc. Druhá věc byla, že se mé tělo zachovalo, jak mělo. Spustily se všechny protišokové mechanismy včetně správného srážení krve,“vypočítává Fojtík.
Správná reakce těla byla klíčová, jelikož při tak masivním krvácení může člověk zemřít během pár minut. „Já jsem se přitom z Libavé do olomoucké fakultní nemocnice dostal za bezmála tři čtvrtě hodiny. A třetím pilířem je bezpochyby skvělá práce doktorů. Těm musím znovu poděkovat,“zdůrazňuje bývalý voják.
V životní formě
Jeho tělo jej na hraně života a smrti podrželo i díky tomu, že byl právě v životní formě. Od začátku roku 2016 trénoval na ultratrailový, sedmdesát kilometrů dlouhý přechod Hostýnských vrchů. „Byl jsem tak v životní fyzické a v návaznosti na to i psychické kondici,“hodnotí.
Také psychika sehrála klíčovou roli. Po probuzení ho od kruté reality zhruba ještě den dělily účinky silných léků, pak už se s ní musel vyrovnat napřímo. A rozhodně necouvl.
Nařídit hlavě, že ruka už není
„Hned jsem to vzal jako hotovou věc, viděl jsem, že je to nevratné. V hlavě jsem si nastavil fakt, že je třeba začít znovu pracovat s tím, co je,“vypráví mladý muž, jenž pochází z Rajnochovic ve Zlínském kraji.
Protrpěl i syndrom fantomové končetiny, při němž pacienti stále, mnohdy za doprovodu velkých bolestí, cítí chybějící ruku či nohu.
„Cítil jsem zácuky, záchvěvy i bolest. Podle mých zkušeností je to ale o hlavě. Musel jsem jí nařídit, že tam ruka a noha už nejsou. Musel jsem to sám pevnou vůlí odbourat,“ líčí Fojtík. Trvalo to ovšem celé týdny.
Při rehabilitacích se mimo jiné učil podruhé chodit a opět prožil hodně bolesti. Velice mu stejně jako při samotné léčbě pomohlo, že dostával přesné informace, co se bude dít i jak to může dopadnout.
„V každém z obrovské řady jednotlivých kroků jsem měl jednoznačně daný start a cíl. Neměl jsem tak prostor a ani jsem nechtěl přemýšlet nad sebevraždou či něčím podobným. Měl jsem místo toho před sebou konkrétní záchytné body, které jsem postupně i díky perfektnímu personálu nemocnice plnil.
To byl základ úspěchu. Co však po celou dobu léčení také potřebujete, je podpora rodiny a přátel. A tu mám stále,“vyzdvihuje.
Dnes Fojtík na olomoucké Fakultě tělesné kultury studuje rekreologii. Nemá přitom problém s tím, že součástí studia je vedle jiných sportovních aktivit také lezení či plavání. Na stěně mu pomáhá speciální protéza, v bazénu za sebou dokonce nechává některé spolužáky. Pořádně plavat se přitom naučil až ve Vojenském rehabilitačním ústavu na Slapech. „Pomáhala mi tam fyzioterapeutka Monika, uměla velice dobře plavat. Věnovala se mi, naučila mě základní techniku. Plavání mi přirostlo k srdci, v bazénu jsem byl téměř denně. Pak jsem potkal trenéra plavání, nasměroval mě na Sportovní klub Kontakt Brno. Od loňského ledna za ně závodně plavu,“říká hrdě Fojtík.
Musím jít příkladem
Na otázku, co bude dělat po studiích, jednoznačnou odpověď nemá. „Zčásti bych se chtěl věnovat zdravému životnímu stylu. Směřuje k tomu mé studium a myslím, že toto naše dnešní společnost potřebuje. A kdo jiný než já by měl jít příkladem,“zamýšlí se. Pomáhat chce i jinak. Je členem sboru dobrovolných hasičů, také se stal součástí kampaně pro nábor dárců krve. Sám mezi ně léta patřil, pět dní před úrazem byl na jubilejním, dvacátém odběru. „Ovšem při první šestihodinové operaci, kdy šlo o všechno, bylo potřeba 56 dávek. Uvědomuji si, že je to víc, než jsem do nemocnice donesl, a cítím to jako morální dluh,“podotýká Fojtík. Lékaři už mu ale další dárcovství nedoporučili. „Bohužel ubývá lidí, kteří bez nároku na finanční odměnu chodí skutečně darovat krev. Chci pomoct to změnit,“dodává.
Kdo by čekal, že úraz Fojtíkovi převrátil život naruby, pletl by se. Z podstatné části žije jako před úrazem – mezi stejnými lidmi a ve stejném prostředí. Jako dřív chodí po horách, sportuje.
Využít druhou šanci
„A navíc závodím v paraplavání. Úraz mě naopak vytrénoval jako nic předtím, žene mě dopředu. V určitých směrech mě to posunulo, jako žádná jiná dosavadní zkušenost. K tomu je mi velkou oporou partnerka Miroslava,“říká Fojtík s tím, že jeho život je naopak daleko bohatší, než býval.
„Je lepší a ano, jsem i šťastnější. Ale když to řeknete běžným lidem bez takto silné zkušenosti, tak vám nemohou rozumět. Strašně těžko se to vysvětluje. Musíte si uvědomit, že jsem se doopravdy dostal na hranu života a smrti. A teď mám na tomto světě druhou šanci, kterou musím využít. Naplno.“