let svobody

jsme šli domů. Šli jsme sice jako pochod do centra, ale takhle o tom nikdo neuvažoval. Byli jsme v euforii, prostě jsme v davu došli na Národní třídu, kde už na nás byli připravení. Vynervovaný jsem vešel do lahůdkářství k Paukertovi, vypil jsem asi tři litry džusu. Když jsem vyšel ven a chtěl jít domů, všechny východy už byly obšancované. Nešlo utéct a začalo mi být úzko.

Jak jste dopadl?

Na anděly nevěřím, ale jak jsem tam zoufale pobíhal, najednou přišly dvě černovlasé, dlouhonohé, překrásné Slovenky a provedly mě kordonem mladých, testosteronem nabušených kluků. Nějaký velitel řval: „Nepouštějte je!“, ale protáhly mě ven. Řekly „ahoj“a šly pryč. Dodnes nevím, kdo to byl. Přijde mi to až mystické. Mimochodem kluci z pohotovostního pluku věděli kulové. Těm řekli, že tam bude nějaká verbež a mají to ztřískat. Asi viděli dobrou příležitost ukázat, jak umí s obuškem zacházet. Musela téct krev, aby se něco dalo do pohybu.

Kam jste šel?

Domů. Byl jsem vyšťavený. Navíc jsem nastydl, lezla na mě chřipka. Zalezl jsem do postele, telefonát přišel až ráno. Kamarád volá: Vstávej, něco se děje.

O zinscenované smrti Martina Šmída jste se tedy dozvěděl kdy?

Možná už v noci jsem to slyšel jako pravidelný posluchač Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky.

Jak jste to vnímal v návaznosti na někdejší smrt Jana Opletala?

Toto bylo skvěle promyšleno. Podobnost s rokem 1939 je jasná. Lidé znali ten silný příběh a zpravodajské služby ho využily. Říká se, že pokud sáhnete na život dítěte, je to nejlepší spouštěcí mechanismus. Zinscenovaná smrt studenta Martina Šmída měla vybudit aktivitu.

Co se dělo ve vás?

Nedělo se nic. S Honzou Daňhelem jsme začali objíždět nemocnice. Zjišťovali jsme přes školní struktury, kolik je Martinů Šmídů a kde jsou. Žádný ale mrtvý nebyl, tak jsme si začali uvědomovat, že je něco jinak. Hned jsme jako svazáci přijali usnesení, že zásadně odsuzujeme zásah a požadujeme prošetření. Takových prohlášení tehdy byly mraky. Lidé se sjednotili, aby zaznělo vysvětlení.

Změny, které nastaly, byly velmi rychlé. Změna vlády, prezidenta…

Bylo jasné, že všechny struktury končí a budou se tvořit nové. Je ale třeba, aby zazněla ještě jedna věc, která nikdy nezazněla – tehdejší oficiální struktury odvedly velký kus práce. Spousta mých kolegů pomáhala řešit průšvihy. Ani armáda nevěděla, co se bude dít. Támhle někde se štosovaly tanky a tito lidé tam šli a říkali jim: „Neblbněte, nevytvářejte žádný konflikt, běžte domů.“Stačil by tehdy jeden rozkaz a měli jsme armádu v ulicích. Někteří kolegové ze svazu mládeže se také stali aktivními realizátory studentské stávky. Nejviditelnější byl Martin Mejstřík, můj zástupce.

Co jste dělal vy, když jste tak rád organizoval?

Přišel jsem na pedagogickou fakultu a tam mě vyrazili, že stranického funkcionáře tam nechtějí. Pak jsem asi rok a půl nemohl najít práci. Pro mě to bylo drsné období, naštěstí mám optimistickou povahu. Díky kamarádovi jsem dělal rok v oboru a léčil narkomany v Sananimu v Němčicích. Potom jsem začal podnikat. Otevřeli jsme s kamarádem jazykovou školu, později galerii. Převrat mě donutil být podnikatelem. Překvapilo mě ale, kolik lidí ze sebe začalo dělat idioty a zapřelo sebe sama.