Ta nejbláznivější
Za deset let, co na Tour jezdím, jsem tu už zažil všelicos. I Chrise Frooma běžícího bez kola na Mont Ventoux. Nebo Adama Hansena, jak při stoupání na Alpe d'Huez zastaví u nizozemských fanoušků a dá si s nimi pivo. Či apokalyptickou průtrž mračen při dojezdu na Station des Rousses, kde se tiskové středisko změnilo v „uprchlický tábor“pro na kost promočené diváky, kteří na vrcholu kvůli velké vodě uvízli.
Přesto mi ta letošní Tour připadala nejbláznivější.
Taky nejdramatičtější.
A naprosto nevyzpytatelná. „Nech nás snít,“prosili Francouzi na transparentech u trati svůj idol Juliana Alaphilippa. A i když potom jejich žlutý sen skončil, přišli další den v desetitisícových zástupech znovu, aby mu poděkovali, že šlo o sen dlouhý a vzrušující.
Byla to Tour z extrémů do extrémů. Od příboje francouzské euforie k závoji francouzského smutku. Od vítězících cyklokrosařů ke konečnému triumfu bývalého bikera, který původně ani vůbec neměl jet. Od spalujících veder ke kroupám o velikosti pingpongového míčku.
Na startu etapy u Pont du Gard rtuť teploměru šplhá ke 40 stupňům, jezdci mají do poslední chvíle na sobě chladicí vesty a každý hledá jakýkoliv kousek stínu. „Neřekli nám, že pojedeme v troubě,“lamentuje Peter Sagan.
Koho by tehdy napadlo, co se bude dít za pouhé tři dny.
Co to je? Sníh na sjezdu z Iseranu? A kdy tam, proboha, napadl? Naprosto zmatení na sebe s kolegy v tiskovém středisku hledíme, když se objeví první záběry.
Ne, kroupy to jsou. Řeka ledových krup. A tady hliněná lavina, která zasypala silnici.
Taková trať by se snad líbila Zdeňku Štybarovi, jenže ten tu není.
Toho dne týmy nějaký čas tweetují „víme, že nic nevíme“, Egan Bernal odmítá zastavit a The New York Times píší o Tour ve znamení chaosu. Než se vše vysvětlí, spočítá a sepíše, hodiny ukazují půl jedenácté večer a serpentiny z cíle v Tignes sjíždíme za nekonečnou kolonou trucků stěhujících zázemí závodu. Celkem 120 jich denně parkovalo v technické zóně.
Třicet kilometrů se šineme takřka krokem. Do hotelu, který jsme měli po etapě zarezervovaný, dorazíme o půl jedné v noci. Paní recepční nám dávno předtím do telefonu sdělila:
„Jdu spát, klíče vám nechám ve dveřích od pokoje.“
Na rozdíl od ní je Tour podnikem, který nikdy nespí. Vlastně je mi hej, když ve dvě v noci dopíšu poslední článek a zavřu počítač. Stačí, abych vzpomněl na partu techniků noc co noc montujících sponzorskou vesničku, aby byla ráno u startu další etapy opět připravená na nával hostů.
Sem tam chybka? Nerozčilujte se
Je nemožné vylíčit na papír celý ten neskutečný kolos, valící se s cyklisty Francií. Ani čísla jej nepostihnou, byť jsou impozantní: 450 členů realizačních týmů, 100 organizátorů ze společnosti ASO a 400 jejich pomocníků, 29 tisíc příslušníků bezpečnostních složek, 554 různých médií, 94 televizních společností, 12 milionů diváků u trati (z toho 2,5 milionu ze zahraničí).
Je zde i 160 alegorických vozů reklamní karavany, které denně vytvoří 11kilometrové procesí a z nichž je mezi diváky vyhozeno 15 milionů reklamních předmětů.
Každý den je jen v okolí cíle rozmístěno 450 naváděcích tabulí a v technické zóně 21 kilometrů optických kabelů. Ale také je pro potřeby závodu vytištěno i 5 000 programů s itinerářem v Braillově písmě.
Při natolik monstrózní akci se sem tam chybka v logistice zákonitě vloudí. Když autobus stáje Dimension Data přijíždí na parkoviště týmů u Champs-Elysées, striktní policista tvrdí: „Jeďte pryč, už se nevejdete, je plno.“Michaela Kreuzigerová, v tu chvíli sedící uvnitř autobusu, tedy radí řidiči: „Řekni jim, že se ti rozbil motor a nemůžeš dál.“Následuje dvacetiminutové dohadovaní, než přivolaný organizátor umravní policisty.
Jindy nás nachytá navigace v autě. Během volného dne cestujeme 40 kilometrů z Nimes na hotel, kde tráví volný den Roman Kreuziger, a navigace nás místo odbočky k hotelu pošle na nově vybudovanou pasáž „rychlodálnice“do Barcelony, odkud se 33 kilometrů nedá odbočit. Ale co je 66kilometrová zajížďka v sumáři všech těch kilometrů za volantem, že?
Tak je v rámci zachování zdravého rozumu nejlepší k Tour přistupovat: Nerozčilovat se, když se něco pokazí. Něco se vždycky pokazí.
Na každé takové Tour se vám zároveň neodstranitelně usadí v mysli i zdánlivě nevýznamné chutě, vjemy, tóny. Letos třeba mobil kolegy z Gazzetty dello Sport. Jako vyzváněcí melodii si nastavil ruskou hymnu. A volají mu velmi často.
Chutí tohoto ročníku jsou pro změnu banány. Sponzorem Tour se nově stala i firma distribuující je z ostrovů Martinique a Guadeloupe a zaplavila jimi divácké prostory, reklamní karavanu i tisková střediska. Dodala jich tolik, až ve mně narůstala myšlenka, že v obou karibských ministátech nemohl zůstat na stromech už ani jeden.
Každopádně občas se hodily, protože Tour v novinářském autě je neustálým putováním po ose hotel – start – cíl – jiný hotel, občas s obědem „take away“v autě a bez večeře, jelikož po 22. hodině vám ji ve Francii v restauracích neuvaří.
Štěstí, které pomůže Kolumbii
Přesto jakékoliv dočasné nepohodlí zas a znovu přebíjejí hluboké lidské příběhy závodem psané. Letos třeba ten o Darylu Impeym z týmu Mitchelton-Scott, jenž po většinu kariéry tvrdě dře na jiné, pak dostane v jedné etapě na Tour šanci jet na sebe, vyhraje ji a šéfem týmu Mattem Whitem při pohledu na něj cloumá dojetí silněji než po celkovém triumfu Simona Yatese na Vueltě.
„Dnes jsem nejšťastnějším klukem na světě,“říká Egan Bernal, když v posledních horách závodu uhájí žlutý dres, jehož význam přesahuje hranice sportu, speciálně v Bernalově zemi, v minulosti těžce zkoušené. Jak vzápětí napíše kolega z listu El Pais: „Kolumbie potřebuje mnoho pokojných triumfů, jako je tento, aby se konečně dokázala sjednotit a přežít.“
Příběhy vítězné se tu ovšem mísí i se sportovními tragédiemi. Nezapomenete, jak Wout van Aert zoufale křičí, když v časovce zavadí o zábradlí, padne a uvidí obří trhlinu na své noze. A pociťujete nekonečnou lítost při pohledu na bojovníka Thibauta Pinota, když v 19. etapě musí se slzami v očích vzdát a slézt z kola.
Hrdinové slavní i bezejmenní
Na Champs-Elysées vše končí. Roman Kreuziger na Instagram k fotografii pelotonu u Vítězného oblouku ozářeného zapadajícím sluncem připíše: „Díky, že máme tenhle pohled zdarma.“Laura Meseguerová, reportérka Eurosportu, loni kvůli těhotenství absentující, po třech týdnech práce vykládá: „Teprve když jednou vynecháte, tak pochopíte, jak moc Tour milujete.“
Celkem 155 ze 176 cyklistů, kteří odstartovali z Bruselu, dosáhne pařížského cíle. Každý, kdo těch 3 365 kilometrů na kole objel, je zde za hrdinu. Ale nejen oni. Jak připomíná Daryl Impey: „Opravdovými hrdiny, kteří za námi den co den stojí, jsou lidé z realizačních týmů, pro mnohé bezejmenní. Odpočívají ještě méně než my, a přesto nás každý den motivují svými úsměvy.“
V neděli před půlnocí organizátoři vyvěsí na Twitter připomínku: „334 dnů do startu další Tour.“
Chris Froome, zotavující se doma z vážného červnového zranění, na ni reaguje: „Už ty dny odpočítávám. Jen musím překonat malou překážku: abych byl se svojí pravou nohou zase schopný šlapat.“