Železný: Pomohl nám Mohorita
Že bude prezidentem Havel? Absolutní sci-fi, změna byla nepředstavitelná, říká Jakub Železný, který se v šestnácti postavil do čela stávky na svém gymnáziu.
Za účast na demonstraci během Palachova týdne v lednu 1989 byl trestně stíhaný. To mu bylo patnáct. Dobrá kvalifikace, aby se současný moderátor České televize Jakub Železný o pár měsíců později postavil do čela stávkového výboru pražského Gymnázia Na Zatlance, kde studoval.
Pár demonstrací už jste zažil, takže jste asi tušil, co budete dělat 17. listopadu odpoledne.
Věděl jsem, že se něco chystá, a taky se ten den ráno v ulicích rozdávaly průklepové papíry s pozvánkou: Přijďte odpoledne na manifestaci, kterou oficiálně zaštiťuje SSM. Z naší školy se nás vydalo docela dost. Zvláštní bylo, že šlo o povolenou demonstraci, která měla atmosféru, a znělo tam totéž jako na nepovolených. Pochopil jsem, že se něco děje.
Došel jste z Albertova až na Národní?
Z Albertova šel dav k Máchovu hrobu na Vyšehradě. A tam se ozývaly výkřiky „Půjdeme do centra!“. Možná spontánní rozhodnutí, možná provokatéři, to se už nedozvíme, každopádně se dav vydal dolů na nábřeží. Nebyly mobily, takže jsme na sebe různě čekali, ztráceli jsme se navzájem a já v jedné ulici směrem k Vltavě vylezl na lešení, abych se podíval, kde jsou. Uviděl jsem dlouhýho hada mířícího k Národnímu divadlu. Fascinující pohled. Když jsme procházeli kolem divadla, v jednom z okýnek stál Boris Rösner a mával. Došli jsme až k zátarasům kousek před Máj. To už mi byla strašná zima a cítil jsem, že na mě něco leze.
Zabalil jste to?
Říkal jsem si: druhej den chci být zdravej, byli jsme s tátou domluvení, že budeme vyvolávat fotky, tak co tady vydemonstruju, raději půjdu domů. Na Smíchov to je kousek pěšky, jenže kudy. Zpátky proti průvodu to nešlo, tak jsem chtěl projít k Vltavě Mikulandskou a Ostrovní. Jenže i tam jsem narazil na kordon příslušníků pohotovostního pluku.
Pustili vás?
Ne. Jeden z nich mi řekl: „Vrať se k národu!“Vím, že to byli zmasírovaní mladí kluci, jenže to je ani po třiceti letech neomlouvá, byla to banda agresivních gaunerů. V lednu, o 10 měsíců dřív, jsem stál v Bartolomějský s rukama nad hlavou a poslouchal tytéž „pohotováky“: Podívej se na ně, to jsou ti spasitelé národa! Asi dostávali školení a slovo „národ“pro ně bylo nadávka. Když jsem dumal, kudy půjdu, kordon v Mikulandské se rozběhl a stlačoval lidi na Národní. Vběhl jsem do nejbližšího baráku. Tehdy v Praze nebyly zamčené. V chodbě a na schodišti nás bylo tak dvě stě. Dodnes nevím, co to bylo za dům, xkrát jsem jel kolem, ale dveře nepoznávám, pamatuju si jen, že uvnitř byly sochy. Po pěti minutách jsme se podívali ven a zjistili, že esenbáci proběhli a že už jsme za kordonem, v bezpečí.
Cesta domů volná.
Jo. Šel jsem přes most, na kterém stála řada tramvají, které centrem nemohly projet. Dal jsem se do řeči s kouřícím tramvajákem. Viděl, jak se klepu zimou, tak povídá: Sedni si na chvíli do mojí kabiny, ať se ohřeješ. To jsem si vždy přál, navíc jsem mohl poslouchat jejich vysílačku. „Veřejná bezpečnost má opatření... pokud můžete, vyčkávejte, dáme vám další informace...“Taková smyčka v té vysílačce jela.
Vyvolávali jste v sobotu ty fotky?
Jasně, celej den jsme byli s tátou ve tmě, vývojka, ustalovač. Až večer jsme poslouchali Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky. Tam zaznělo, že policajti na Národní někoho zabili. Dodnes věřím, že si komunisti, kteří malou reformu chtěli, řekli: musíme něco udělat, musíme pasivní Čechy trochu rozhýbat. Smrt je snad do ulic přivede. Jen se jim to vymklo z rukou. Pamatuju, že mě maminka v neděli ráno budila se slovy: Tak si představ, že ten zabitej se jmenuje Martin Šmíd. Dopoledne jsem se šel projít s kamarádem z gymnázia Viktorem Najmonem a dozvěděli jsme se, že ve dvě odpoledne bude na Karlově náměstí za Martina Šmída tryzna.
Šel jste tam?
I s našima. Sešlo se pár stovek lidí a bylo to bizarní, protože herec, kterej byl známej z komunistických seriálů, Petr Haničinec, tam řekl: Je to fáma, žádnýho Martina Šmída nezabili, máme to potvrzené, přišel k nám do divadla. A teď co? Nikoho sice nezabili, ale v Praze bylo 250 tisíc lidí v ulicích. Začaly se ozývat výkřiky Povstaň, Praho! Pro mě začala revoluce. Zašel jsem za sousedem, spolužákem z vedlejší třídy Jakubem Dobalem, a domluvili jsme se, že v pondělí začneme stávkovat. Volal jsem mojí třídní Marii Feuersteinové, co ona na to.
Volal jste učitelce? To bylo běžné?
Byla vždy na naší straně, věřící, antikomunisticky naladěná, ptal jsem se jí na názor. A ona? Jasně, jak myslíš, ale prosím tě, dávejte pozor. Všichni dospělí tehdy říkali, ať dáme pozor, měli o nás strach, pamatovali si osmašedesátý i devětašedesátý. Obvolal jsem pár spolužáků, že by bylo dobrý, aby se v pondělí ráno postavili před dveře gymplu a nikoho nepouštěli dovnitř.
Co jste si dejme tomu v tu neděli večer představoval, že se stane?
Co jsme tehdy chtěli? Určitě konec komunismu. Konec zrůdnýho odpornýho estébáckýho režimu.
To jste si přál. Ale co jste si představoval, že se stane?
To je druhá věc. Kdyby se sešel sociolog, který si pamatuje rok 1989, a politolog, který ho nezažil, politolog by nechápal: Proboha živýho! Padla Berlínská zeď, v Maďarsku a Polsku se režim hroutil, přece jste museli vědět, že to praskne! A sociolog by mu řekl: Ale my jsme si to neuměli představit! Asi národní povahový rys, ale my jsme si to fakt neuměli bez komunistů představit.
A že za šest týdnů bude prezidentem Havel.
Sci-fi! Změna bývá nepředstavitelná. Tehdy tuplem. Ale ano, chtěli jsme konec komunismu. Doufali jsme, že se něco změní, že budeme moct svobodně debatovat, cestovat a nakupovat. A to, že tohle vše nám umožní jen normální, standardní svoboda a demokracie, to nás v té chvíli asi nenapadlo.
Stávkovali jste hned od pondělí?
Ráno jsme šli před školu s tím, že stávkujeme. Ředitel, superdogmatický komunista, řekl, že s námi nikdy nepůjde. Vyhrožoval, že protestující potrestá. To jsme ještě nevěděli, že zavolal estébáky. Přijelo auto, z něj vystoupili pupkatý chlápci, jeden zahlásil: Jsem major Žák, kdo to tu vede? Udělal jsem dva kroky proti němu a řekl: Asi já. Prohlásil, že pokud se nerozejdeme, bude proti nám proveden zásah za použití mírnějších prostředků. Nechtěli jsme dělat frajery, nevěděli jsme, co se může stát, a tak jsme se rozhodli, že půjdeme před Hellichovku, tedy k nejbližšímu gymplu, kde se s vedením školy na stávce dohodli. Po letech jsem se dozvěděl, co byl zač, tenhle major Žák. Nejvyšší šéf StB přes takzvanou závadovou mládež. Velká šajba.
Ze stávky tedy sešlo.
Pochopili jsme, že s ředitelem nehneme. Šli jsme se poradit na DAMU a tam nám řekli, že kdo má problém, může se obrátit na Socialistický svaz mládeže.