Názor: Je tu německý matriarchát?

Angela Merkelová, Annegret Krampová-Karrenbauerová, Ursula von der Leyenová. Německou politiku ovládají ženy, ale tak trochu je tu přání otcem myšlenky. Na celoevropský nástup matriarchátu to zatím nevypadá.

Včele Evropy stanula žena. V německé politice, odkud Ursula von der Leyenová přišla, to vypadá na konec patriarchátu. Funkci na ministerstvu obrany za ni přebrala Annegret Krampová-Karrenbauerová, šéfka konzervativní CDU. Měli bychom se toho bát, nebo začít nadšeně tleskat s nástupem každé ženy do funkce?

Ta fotografie obletěla celé Německo. Když se 17. července vedle sebe usadily v berlínském zámku Bellevue, sídle prezidenta, u příležitosti předávání ministerstva obrany, bylo zřejmé, že Annegret Krampová-Karrenbauerová, Ursula von der Leyenová a Angela Merkelová mají jedno společné. Německá televize ARD to jízlivě označila za „Merkelové matriarchát“.

Vypadá to, že kancléřka, jež už ohlásila svůj odchod, si našla následovnice. Dává tím nejmocnější žena Evropy, přezdívaná také jako „Mutti“(máma), signál i nám? Měli bychom se pomalu chystat, že k nám brzy dorazí vítězství „frauen-power“(ženské síly), jak napsal bulvární Bild? Čeká Evropu skutečně feministická revoluce?

To chce klid. Ženy už jsme na ministerstvu obrany přece měli i u nás: Vlastu Parkanovou,

Karolínu Peake a Karlu Šlechtovou. A nedopadlo to třikrát slavně. Zdá se, že rozšafná Věra Jourová si funkci eurokomisařky úspěšně zopakuje, ale na premiéra v sukních si patrně ještě chvilku počkáme. Jenže co když je všechno jinak?

Obraz, který klame

„Byl to působivý obraz,“napsal německý list Süddeutsche Zeitung, „když se kancléřka představila s novou ministryní a její předchůdkyní, budoucí předsedkyní Evropské komise.“Týdeník Focus soudí, že dámská jízda byla „posledním máminým kouskem“, jímž se Merkelová rozhodla překvapit své tradiční konzervativní voliče a současně polechtat bosou nohou i ty liberální a levicové.

Možná, že kancléřka chtěla jen revidovat svůj výrok: „Nejsem kancléřkou německých žen. Jsem kancléřkou všech německých občanů.“Chtěla na závěr udělat něco pro ženy? Ale co? „Konec patriarchátu jsme si představovali jinak,“glosoval to Tageszeitung, jenž to považuje politicky za „mistrovskou lekci feminismu u moci“.

Křesťansko-demokratickou unii, čelící latentnímu rozpadu koalice se sociálními demokraty, přejmenoval na stranu „křesťansko-dámskou“. V německé politice, od triumfálního nástupu Merkelové před téměř dvaceti lety do čela CDU, odkud se po pěti letech domohla kancléřky, je to pěkný výkon. Vlivných žen je tam obecně více. V konzervativně-liberálním křídle je však jejich podíl mnohem menší než na levici.

Snímek, který zaujal, by ale neměl klamat femininním leskem, neboť ženy v současném Bundestagu tvoří necelých 31 procent. Jistě, je to dost oproti 22 procentům v českém parlamentu, ale stejně. Po nástupu Alternativy pro Německo, kde z 92 poslanců je jen 10 žen, se důvod nabízí. Ve srovnání s počtem žen v roce 2013 jde o pokles o šest procentních bodů.

CDU se svou sesterskou CSU nepatří ke stranám, kde by si ženy razily cestu vpřed. Ještě v roce 2002 jich měly v Bundestagu 23 procent, nyní 20 procent. Na svědomí to má Angela Merkelová, jež se vždy bránila kvótám. Naopak SPD jich tam má 41 procent,

Vypadá to, že kancléřka Angela Merkelová, která už ohlásila odchod, si našla své následovnice.

zelení či levicová Die Linke vrchovatě přes polovinu: 58 a 54 procent.

Odpor, který se zdvihl proti feministickému pohledu na zastoupení mužů a žen v politice, není malý. Navzdory útočným glosám feministek není zřejmé, zda si při posuzování vystačíme jen se sdělením, že žena přináší do politiky „jinou kvalitu“.

Paula-Irena Villaová, která na univerzitě v Mnichově přednáší obecnou sociologii se zaměřením na genderová studia, tvrdí, že „feminismus nepřináší pouze ženství“. V rozhovoru pro rádio Deutschlandfunk tvrdí, že je mýtem předpokládat změnu politické kultury jenom s ohledem na počet žen na vedoucích pozicích.

„To, co se pravděpodobně změní, bude fakt, že čím dál více žen bude ve viditelných politických funkcích – a pro ženy to bude přirozenější. Změnit by se mělo to, že ženy nebudou vnímány jenom na základě ženství nebo pohlaví, ale budou posuzovány podle jejich politiky,“míní.

To však nemusí znamenat „nic konkrétně ženského“. I ženy mohou být „velmi tvrdé, velmi naštvané a velmi machiavelistické,“říká, stejně jako prý mnoho mužů dokáže být „empatických, emocionálních nebo starostlivých“.

Výbojná feministka a esejistka Margarete Stokowská v týdeníku Der Spiegel sarkasticky poznamenala: „Mluvit o nástupu matriarchátu ve chvíli, kdy několik žen nastoupí do důležitých pozic, je asi tak nesmyslné jako říct: Vida, dnes fouká svěží vzduch, tak proč se pořád mluví o klimatickém oteplování?“

Skutečnost, že se do omrzení mluví o „ženské síle“, je podle ní důkazem, že přijetí takové myšlenky není dosud normální.

Nedávno zesnulá maďarská filozofka Agnes Hellerová, ve feministických kruzích velmi oblíbená, přesto na otázku, zda je ženské hnutí na správné cestě, reagovala: „Tak otázka nestojí. Hnutí žen je totiž dosud největší revolucí lidstva a na rozdíl od všech ostatních revolucí bude jednoho dne dokončena.“

V Německu to však vypadá, že přání je pouze otcem myšlenky. Nebo snad matkou?