Když nás opouští humor, zbývá sarkasmus

Dnes se uskuteční poslední rozloučení s Václavem Kotkem. Hercem a manažerem Divadla Járy Cimrmana. Se scénou spojil pětačtyřicet let. Kdyby byl románovým hrdinou Boženy Němcové, asi by o něm napsala – šťastný to muž! Mohl se těšit z laskavého humoru, který těží z českého ironického pohledu na svět i na vlastní zemi, že „není nutno, aby bylo přímo veselo“.

Když někdo odejde z tohoto druhu kumštu, svádí to k tomu, zamyslet se nad humorem v našem životě. Co pro nás znamená, když o Češích Reinhard Heydrich řekl, že jsme smějící se bestie. Nečekal, co se stane, když se na moment smát přestaneme. A že nám humor pomáhá přežít.

Snad málokterý národ, možná s výjimkou Židů, dává přednost humoru vlastnímu. Asi proto, že je tak bohatě rozčleněný.

Hranice naší země nejvíc překročil Haškův Švejk. Drsný jako každá válka, ale čtenářsky zajímavý pro všechny, s výjimkou duší příliš citlivých, i když by je mohlo zaujmout varování, aby se nestřílelo tam, kde jsou lidi, jakkoli ten výrok v nedokončeném románu těžko hledat.

Na druhém pólu jsou všem srozumitelní Jiří Voskovec s Janem Werichem, s výjimkou těch, jímž jdou pod kůži svým intelektem. Werich trochu zjemněl s Miroslavem Horníčkem, ten si to zase vynahradil s Milošem Kopeckým.

A mezi těmito velikány jsme se smáli s poetickými Jiřími, Suchým a Šlitrem. Stejně tak se středoškolským humorem poznamenaným Miroslavem Šimkem a Jiřím Grossmannem. Těch Jiříků jsme měli v českém humoru požehnaně.

I když vědomě vynecháme snad stovku jmen, která by si v souvislosti s humorem a komikou zasloužila zmínku, ještě na jednoho Jiřího zapomenout nelze. Na satirika Jiřího Haussmanna. Jestli si totiž dnešní doba zasluhuje nějaký druh humoru, je to až sarkastická satira. Podněty pro ni najdeme dennodenně.