Nazdar, já jsem Pepík! Kadraba měl skvělý výskok i historky
Prudkou střelu levačkou jugoslávský brankář Šoškič vyrazil před sebe, ale odražený balon si Josefa Kadrabu našel znovu.
„Teď! Teď to tref, Pepíku!“poručil si tmavovlasý elegán.
Krátce po přestávce se vrhnul po míči jako hladový tygr, ťuknul ho křížem do sítě a bylo.
Jeho výskok býval pověstný, jako by se uměl ve vzduchu na chvíli zastavit. Gólů hlavou nastřílel moře a jeden rovnou i v semifinále mistrovství světa. Stateční Čechoslováci díky němu vykročili vstříc finále proti Brazilcům.
Bohužel už jich zbylo jen sedm. Vicemistrů světa z roku 1962. O Kadrabovi si kamarádi mysleli, že přežije všechny. Byl tak vitální. Měl plánů, že by je mohl rozdávat, a historek, že by z nich napsal román. Den začínal gymnastikou a studenou sprchou, třikrát týdně chodil na tenis. „Ale zvládám už jen čtyřhru, víc neuběhám,“vyprávěl, když si nedaleko vídeňského Prátru objednal dvě deci bílého.
Už si neobjedná. Nebude rozdávat úsměvy a otáčet se za pěknými ženskými boky. Stříbrný focus s espézetkou CHILE 2 ztratil svého pána. V září by Kadrabovi bylo 86 let. Kdyby nepřišla revoluce, nevěděli byste o něm vůbec nic. Komunisti ho chtěli vymazat z kronik, protože utekl do Vídně. Nejdřív tedy odešel legálně dělat technika na pět let. Papaláši mu nedali štempl, aby mohl ve čtyřiatřiceti hrát fotbal. Proto kopal pro zábavu a pro pár šilinků za automobilku Ford, kde jeho manželka pracovala ve firemním baru. Když mu povolení k pobytu skončilo, rodinná rada rozhodla: „Z Vídně nás nedostanou ani heverem.“
V Československu ho v nepřítomnosti odsoudili na dva roky a jméno Kadraba se začalo vytrácet z historie: Hanba zlotřilému emigrantovi!
Kadraba se neurazil. Ačkoli záhy dostal rakouské občanství, svoji zemi miloval nade všechno. Jen občas mu do vyprávění skočila německá fráze a taky zásadně nepoužíval pátý pád, když oslovoval krajany. Ale divíte se, když většinu života strávil v činžáku na kraji Vídně?
Když jsme se viděli poprvé, bylo mu už osmdesát: „Nazdar, já jsem Pepík. Tykej mi!“
„To přece nejde, pane Kadrabo.“„Ale jde, zvykneš si. Tondovi Panenkovi to trvalo měsíc.“
Vychutnával si čas v důchodu, ze kterého každý rok našetřil, aby s manželkou mohli letět na dovolenou k moři. Vyprávěl, jak ho zlobí prostata a klouby vržou pořád víc. Doma měl schované fotky s Pelém, v hlavě urovnané vzpomínky a hlavně pořád povídal.
Kadraba se narodil v Řevničově u Rakovníka, kopal za Kladno, za Spartu i za Slavii. Jen v lize nasbíral 117 gólů. Poznal Bicana, Masopusta, Pluskala nebo Veselého. Bohužel krásné příběhy, které si pamatoval už jen on sám, si odnesl do nebe.