Co vlastně zbude z dovolené, když se vracíte po D1
Ve stráni pod kilometrovou stěnou chorvatského pohoří Biokovo zarůstají vegetací opuštěné domy z bílého kamene zničené zemětřesením. Za posledních sto let se tady země otřásla dvakrát. Po druhé katastrofě se lidé odstěhovali dolů k moři.
Poprvé jsem se tam byl podívat před pěti lety. Došel jsem na úchvatné místo, plošinu pod zbořenou vsí, kde dozrávaly plody na divokých mandlovnících a fíkovnících. Z vavřínu jsem si uřízl několik větviček, abych si doma usušil vlastní bobkový list.
Vracím se tam každý rok. Pět let v řadě. První rok tam byly jen zřícené budovy, skály a rostliny. Druhý rok se pod mandlovníkem objevil autovrak, starý bílý golf bez značek. Rok poté přibyly kusy zlámaného dřevěného nábytku, rozbité sklo. V divoké přírodě nad azurově modrou hladinou Jaderského moře nenápadně rostla černá skládka. Letos jsem to tam už skoro nepoznal. Nestojí tam jeden dva vraky. Je jich tam rovnou deset.
Můj vavřín roste krásně, jak ho každé léto tvaruji. Zase jsem si uřízl pár větviček. Jenomže se bojím, že to letos bylo naposledy. Příští rok už se asi přes bordel, který tam někdo naváží, ke svému zdroji bobkového listu nedostanu. Je to smutný pohled. Fakt nevím, proč si to ti Chorvati dělají.
Když jedete o dovolené popáté za sebou na stejné místo, probíhá to, jako byste jeli na chatu. Tedy až na to, že je to 1 200 kilometrů daleko. Dovezete rodinu v pořádku na místo a dva dny si lížete rány. Z terasy zastíněné pergolou zarostlou psím vínem pozorujete lodi plující mezi Makarskou riviérou a ostrovem Hvar a po očku kontrolujete děti. Tak to jde do konce dovolené. Nastane čas vydat se domů.
Vyrazil jsem na noc a plul hladkou chorvatskou dálnicí k severu. Stejnou cestu jsme absolvovali popáté v řadě, můžeme
tedy srovnávat. Tentokrát to bylo prvních 850 kilometrů nejlepší. Slovinci dokončili dálnici prakticky na hranice s Chorvatskem, takže celé Slovinsko až po hranici s Rakouskem projedete v noci přesně za půl hodiny. I v Rakousku šlo vše skvěle i přesto, že na tamní dálnici je letos několik omezení, kdy v levém pruhu mohou jet pouze auta do šířky 2,2 metru. Jenomže Rakušané mají pruhy o poznání širší, než jsou na naší legendární D1. Takže nemusíte mít obavu, že při předjíždění pomalejšího vozu vás od něj budou dělit centimetry.
Oproti předchozím letům se cesta přes Rakousko zrychlila, po skončení autostrády od Vídně musíte projet už jen jedno městečko těsně před českou hranicí. Pak se ale dostáváte do reality. U Novomlýnských nádrží se blížíte k jakési dekompresní komoře, která vás má důrazně upozornit, že plynulé jízdy jste si užili dost. Na silnici první třídy číslo 52 u Pasohlávek je most v havarijním stavu, na který dopravní inženýři položili provizorní most – o několik decimetrů vyšší než vozovka před a za mostem. Vypadá to, jako kdyby tudy denně několikrát projel tankový pluk. Hrůza. V noci se tu nezdržíte, ve dne to musí být příšerné.
Nějak se dostanete k Brnu… a pak to začne. Série uzavírek na nejstarší české autrostrádě, které jsou součástí takzvané modernizace dálnice D1, což je vznešené a kouzelné slovní spojení označující prachobyčejnou salámovou rekonstrukci. Oproti loňsku mi přišly omezené úseky nějaké delší a početnější.
Když konečně „déjedničku“zdoláte, vyhráno ještě nemáte. Od domova vás dělí městská silniční síť svázaná do kozelce šňůrou uzavírek a omezení, které v chaotickém reji činí z Prahy město veliké, jehož sláva se dotýká lecčeho, ale hvězdy to nejsou.