Čekání na bod zlomu

Na nádraží ve Frankfurtu nad Mohanem čtyřicetiletý Eritrejec hodil pod vlak matku s dítětem. Osmiletý chlapec to nepřežil. Blahobytný Západ je konfrontován s mírou násilí, jakou neznal.

Byly doby, kdy se motiv zločinu hledal hlavně proto, aby se usvědčil pachatel. Proto zní otázka, kterou znají všichni čtenáři detektivek: „Komu to prospělo?“Když byl zločinec odhalen, následoval trest, který lidem signalizoval, že stát nestrpí porušení tabu, jako je „nezabiješ“. Tehdy se podle nepsané dohody stát staral o bezpečnost lidí.

Jak evropské společnosti bohatly, stávaly se tolerantnějšími, smířlivějšími a ztrácely tvrdost a nesmlouvavost nezbytnou pro udržení každého společenského řádu. Soucit se pomalu, ale jistě přesunul z oběti na pachatele a těžké zločiny se postupně začaly trestat spíše podle názorů psychiatrů a sociologů než podle litery zákona. Dnes je to často tak, že pachatel je znám, ale přesto se vyšetřovatelé do hloubky věnují jeho motivům. Přitom se právníci, psychiatři, sociologové a politici ztrácejí v labyrintu představ o tom, že jsme buď produkty sociálních okolností, nebo naprogramované loutky bez vlastní vůle a vždy i bez odpovědnosti za to, co děláme. A pak už stačí jen pár formulačních piruet a trestuhodnost se vypaří.

Motiv je neznámý, anebo tak nestvůrný, že pachatel prostě musí být blázen – a ten se má léčit, ne trestat. Skoro se dá říci, že policie zločince pronásleduje hlavně proto, aby je předala lékařům. A útok na život jiného člověka již není v první řadě trestný čin, ale důkaz, že pachatel je těžce nemocný a musí se léčit v uzavřených ústavech.

V novém světě zločinců bez viny se mají příbuzní oběti utěšovat tím, že smrt jejich blízkých posloužila k tomu, aby se ukázalo, že se ten nebožák, který je zabil, konečně musí systematicky léčit.

Teoretizování o zločincích bez viny procházelo expertům na zločin a trest hodně dlouho. Většina lidí ve společnostech omámených konzumem a změkčilých blahobytem si totiž myslí, že ten, kdo zabije, to opravdu nemůže mít v hlavě v pořádku.

Import barbarství

„Polepšování světa“vedoucí také k tomu, že se pachateli věnuje více chápavé pozornosti než oběti, snášela mlčící většina do té doby, než bohaté evropské společnosti dostaly infuzi barbarství. Je to hodně zlomyslná ironie dějin, že se právě v Německu, kde právo hraje tradičně extrémně důležitou roli, odehrává kuriózní sociální experiment. Jde v něm o to, jak si vysoce civilizovaná, soucitná a mírumilovná společnost poradí s velkým množstvím lidí, v jejichž kultuře není použití zákeřnosti a brutálního násilí ničím výjimečným.

I když se většina příslušníků těchto kultur chová spíše mírumilovně, násilí pro ně patří k doprovodným jevům sociálního života. Z jejich hlediska je chápavý a pachatele spíše omlouvající právní systém slabina, nikoliv výhoda. Situaci ztěžuje také skutečnost, že se lidé z cizích kultur ztotožňují a chtějí se podobat více sami sobě než hostitelské zemi. Jejich ochota přijmout její zvyky je proto velmi omezená.

V hostitelské společnosti se začne prohlubovat rozpor mezi většinou společnosti a úsudkem expertů a politiků v postoji k vině a trestu. Obyčejným lidem připadá mudrování o tom, jestli je pachatel za svůj čin zodpovědný, jako nespravedlnost. Před očima matky bylo přece zákeřně zabito nevinné dítě. Spory o to, jestli měl vrah

Společnost, která měkce trestá porušení tabu, tím rozmělňuje i platnost ostatních norem soužití.

svobodnou vůli, a tedy i možnost jednat jinak, se najednou jeví jako luxus, který si společnost již nemůže dovolit.

Evropské společnosti mají dvě možnosti. Buď si dokážou udržet od těla příslušníky zaostalých civilizací, nebo je nesmlouvavě převychovají.

Zatímco se novináři, psychiatři a soudci přou o trestuhodnosti, společnost se stále důrazněji ptá po spravedlnosti. Vzhledem k rostoucímu počtu krutých a zákeřných zločinů ztrácejí obyčejní lidé smířlivost a očekávají trest, který odpovídá také míře jejich pobouření nad tím, že pachatelé patří k těm, kteří do jejich země přišli s prosbou o pomoc.

Zločinci bez viny

Ale nejen německé elity zřejmě dosud nepochopily dvě věci. Předně to, že pro zachování společenského míru je nezbytné, aby bylo obyvatelstvo soustavně ujišťováno o tom, že porušení klíčových norem bude tvrdě potrestáno. A elitám zřejmě ušlo i to, že společnost, která měkce trestá porušení nejdůležitějších tabu, tím rozmělňuje i platnost všech ostatních norem soužití.

Stát prostě musí zajistit, aby se lidé se strachem neohlíželi, kdo za nimi stojí na nástupišti. Když zmizí tento – ještě nedávno samozřejmý – pocit bezpečí, roste nebezpečí, že lidé vezmou právo do svých rukou.

Rostoucí počet domácích obyvatel dochází k názoru, že mu úplně stačili jeho vlastní zločinci a nepotřebuje import bestiality a záludnosti; bitky s noži a mačetami, shazování neznámých lidí pod vlak, hromadné znásilňování a najíždění kamionů do vánočních trhů.

Rostoucí počet občanů chce zpátky tu míru spravedlnosti a bezpečí, která panovala před rokem 2015. Když to stát nebude schopen zajistit, lidé se po jednom z dalších obludných zločinů začnou bránit po svém. A svatouškovské pobouření elit pak bude působit pokrytecky. Doufejme, že vražda dítěte ve Frankfurtu ještě nebyl bod zlomu. Ale dojde k němu, když si blahobytné společnosti nevzpomenou na tvrdost a nesmlouvavost nutnou pro udržení svého společenského řádu.