Za fetem do Prahy, ale v deset spát!
Nový ouřada z pražského magistrátu, který si nechává říkat noční starosta, se v rozhovoru pro Český rozhlas vyznal, jak těžké je cizincům vysvětlovat povinný klid po 22. hodině. „To není samozřejmost, to neplatí všude,“všiml si. Obtížné to domlouvání nepochybně mít bude, něco tak stupidního, bolševického, úzkoprsého a šíleně smutného, jako je zdejší policejní hodina, aby v jiné metropoli pohledal. Ten, kdo chce prožít život tichý jako Karafiátův brouček, se totiž z Prahy neodstěhuje na Vysočinu, zůstane bydlet vedle Václaváku, noc co noc volá policajty a láteří, že se ve městě lidé městnají.
Hlavní potíží „světové Prahy“vůbec nejsou neukáznění turisté, ale do sebe zahledění a životem otrávení místní, to, jak urputně se snaží nepokazit městu tvář přerostlé provinční vesnice.
V době, kdy jinde s večerem ožívají ulice vínem a zpěvem, ne-li tancem, se v Praze povinně zavírají předzahrádky, aby mohli dělníci spát, ale nejen to. Následující katalog přidává další varování: Návštěvníku, pozor, než se rozjedeš do pupku Evropy, mysli na to, že to není normální, hrdá metropole! Nechce být ve skutečnosti městem, protože: I v drahém podniku se na tebe budou mračit. Platící host tady nebývá vítán, všude, kam přijdeš, ti už předem naznačí, že tě mají plné zuby. Rezervace nepomůže, i tak budeš čekat dvacet minut mezi dveřmi, než tě někdo rezignovaně zpozoruje. Vyhlášené pivo si tady nenakoupíš.
Možná ses v průvodci dočetl, že Češi jsou pivní velmoc. Nečekej, že narazíš na zajímavé vzorky. V širším centru nenajdeš jediný speciální obchod s lahváči. Musíš pro ně do supermarketu, kde mají všude stejných pět značek, jejichž chuť nerozlišíš od svých domácích piv. Zato je tady na každém rohu vinotéka a dvě americké kavárny.
Českou kuchyni neochutnáš. Přijeď, chceš-li vidět nejvíc libanonských pizzerií a indicko-čínských restaurací patřících Rusům na kilometru čtverečním. V „pravých českých“podnicích dostaneš nanejvýš burger z polsko-argentinské krávy, případně maďarský guláš. Budeš-li mít štěstí a narazíš na svíčkovou, v běžné restauraci bude z jiného kusu masa, v luxusní se za ni bude vydávat anglický roastbeaf. V obou případech ti talíř pošplíchají rostlinnou šlehačkou z plechovky. Chuť si spravíš rumunskou kremrolí.
Až ti budou v každé ulici cpát z pěti stánků echt lokální staročeský trdelník s ještě staročeštější nutellou, nebude to závan staré Prahy, ale hmota, kterou se veselili sedláci kdesi na pomezí Rumunska a Maďarska a před deseti lety ji v Česku nikdo neznal. Ani recept na nutellu a vanilkovou zmrzlinu z prášku, jíž se ta exotická věc plní, nepatří k odkazu zdejších babiček (jejich bramborové placky ti tady nikdo neudělá, to bys musel zajet za krajany do ciziny).
Odvezeš si sovětské suvenýry. Bábušky a ušanky nejenže sem nikdy nepatřily, ale jsou odpornými symboly útlaku a ponížení zdejších lidí. Ochotně ti je však prodají, protože ty přece toužíš platit za východní bizár z bizarního východního města.
Netěš se na klid parků. Miluješ v metropolích parky, kam si jdeš ráno zaběhat anebo večer sednout s knížkou? Většina těch pražských jsou parky jenom na mapě. Přímo v centru, na Karláku, tě čeká odporné, špinavé a děsem prostoupené místo, kam se i feťák odváží vstoupit jedině po pořádném šlehu a s pistolí u pasu.
Ale jinak je Praha docela fajn. Zvlášť pro toho, kdo si chce bez obtíží koupit přímo na hlavním náměstí gram pervitinu a v deset večer to v rauši zalomit. Na to druhé teď dohlíží zvláštní starosta.