Okupace v srpnu 1968 spustila vzpouru vězňů
Báli se o sebe i o své rodiny. Obří vzpouru v příbramské věznici potlačili až po dvou dnech.
Za pár dní si Česko připomene 51 let od okupace republiky, která si vyžádala 425 lidských životů. Pozoruhodný příběh se tehdy odehrál v příbramské věznici.
Přibližující se sovětské tanky vyvolaly největší vězeňskou vzpouru konce 60. let v Československu.
Nápravněvýchovný ústav Příbram–Bytíz byl prakticky součástí zdejších uranových dolů. Vězni na šachtách pracovali společně s civilními horníky. Vězení od šachet dělily drátěné koridory.
Vzpoura vypukla 22. srpna 1968 večer. Stovky vězňů začaly útočit na oplocení i dozorce. Volali, že si to jdou vyřídit s Rusáky. Vzbouřenci postupně ovládli celý vnitřní prostor tábora, zapálili několik budov a vnikli i do hlubin šachty Bytíz. Vtrhli také do kanceláří závodu Bytíz, které vydrancovali.
Mimochodem civilní zaměstnanci a horníci šachty Bytíz v ten den na protest proti obsazování republiky vojsky Varšavské smlouvy stávkovali. „Ani gram uranu okupantům,“znělo jejich heslo. Protesty žila i nedaleká Příbram. Vzpouru ukončil druhý den zásah pořádkové jednotky.
Navečer 21. srpna 1968 dorazilo do Příbrami šest těžkých tanků, tři obrněné transportéry a několik terénních aut. Byl to předvoj okupačních jednotek 6. tankové armády generála Kožanova. Obsazovaly Příbramsko, které bylo pro Sověty nesmírně důležité, protože se ve zdejších dolech těžila uranová ruda pro SSSR.
Vojáci se utábořili v západní části města na fotbalovém hřišti Baníku. Asi 6 kilometrů východně od stadionu stojí věznice – tehdy Nápravně výchovný ústav Příbram–Bytíz. A postup okupačních vojsk tu spustil největší vězeňskou vzpouru té doby.
O obsazení republiky se odsouzení dozvěděli od spoluvězňů z noční směny, kteří z přilehlého dolu vyfárali ráno 21. srpna. Nicméně i přes drobné nepokoje se dozorcům ten den dařilo udržet pořádek.
Přidejte se k nám, vojáci!
Časné ráno 22. srpna. Vězni se dožadují zpráv z domova. Rozezlí je, když jim dozorci nemohou plně vyhovět. A kusé zprávy jim nestačí. Půl hodiny po poledni se několik stovek trestanců seběhne k vězeňskému rozhlasu. Dozorci je zatlačí zpět. Situace se však stále více vyostřuje. Deset minut před osmou hodinou večerní se na nádvoří srotí dav. Vězni pískají a sborově skandují: „Jdeme na Rusáky!“
Během několika minut je jasné, že je zle. Až tři stovky trestanců vybavených žebříky se rozeběhne spodní částí tábora, chtějí překonat oplocené koridory. Tady hlídají vojáci československé armády. Vězni je přemlouvají, aby „šli na Rusáky s nimi“.
Jeden z odsouzených přelézá první stěnu koridoru a postrkuje se se strážným. Halas prořízne střelba. Dozorci pálí pro výstrahu do vzduchu.
Dav se otočí a zamíří k hlavní bráně. Vězni chtějí uprchnout přes ni. Několik desítek odsouzených se oddělí, vypáčí dveře samovazby a osvobodí asi dvacet mužů, kteří si zde odpykávají kázeňské tresty.
„Dozorci, kteří měli na starosti vnitřní režim v barácích a v samovazbě, se stahovali až ve chvíli, kdy už se tam pohybovali vzbouřenci, čili se museli dostat přes ně a utrpěli nějakou tu pohmožděninu. Šlo o lehčí zranění,“říká historik František Bártík, který přednedávnem události zrekonstruoval. Vzpouru už nejde zastavit.
„Strážmistrovi jsem konkrétně já řekl, aby otevřel cely a propustil vězně, nebo že ho zbijem. Myslím, že nám vyhověl ze strachu před námi. Kdyby nás byl neuposlechl, byli bychom jej napadli,“vypoví později jeden z vůdců vzpoury Josef Ciganoc.
„Vyrozuměl jsem ostatní příslušníky, aby po dvojicích opouštěli ústav. Stalo se tak proto, že nemohli již delší dobu setrvávat v prostředí volně se pohybujících odsouzených, neboť zde již hrozila újma na zdraví, případně na životě,“popíše při vyšetřování vzpoury nadstrážmistr Václav Fau.
Od této chvíle je vnitřní prostor věznice pod kontrolou odsouzených. Rozlícený dav zasypává vězeňskou bránu a unikající ostrahu kameny. Pak otočí pozornost opět do tábora. Vzbouřenci vpadnou do budky s rozhlasovou ústřednou. Ampliony vyhrožují ostatním, že zapálí jejich ubikace, pokud se k nim nepřidají. Pak budku zdemolují, zapálí budovu oddělení nápravně výchovné činnosti a dřevěné skladiště.
Traktorem proti oplocení
Čtvrt hodiny nato zaútočí zhruba šedesátka vězňů proti bráně tábora do přilehlé šachty Bytíz. Dozorci přesile ustupují. Vězni bránu vyvrátí a vniknou na povrch šachty Bytíz, kde se zmocní stojícího traktoru. Vyjedou proti střeženému oplocení šachty.
„Z pohledu ozbrojených složek byla tato chvíle nejvyhrocenější. Vzbouřenci se na ně vrhli, tak vyklidily drátěný koridor mezi šachtou a vězením. Pak musely upřít veškerou svoji sílu k tomu, aby uchránily alespoň vnější okruh,“popisuje Bártík.
Vojáci po traktoru pálí a vyřadí ho z provozu. Odsouzení na oplátku přeruší dodávku elektrického proudu do tábora. Pak vtrhnou do administrativní budovy závodu Bytíz a vydrancují kanceláře a kantýnu. Vězení se noří do tmy. Vnější oplocení důlního závodu obsazují posily. „Pomoc při likvidaci vzpoury nabídly i okupační jednotky, ale odmítli je. To by bylo pravděpodobně mnohem krvavější,“doplňuje Bártík.
Část vzbouřenců proniká do hlubin 9. patra šachty Bytíz a odtud spojovacími chodbami dál. Chtějí podzemí využít k útěku.
Potlačení vzpoury je odloženo na druhý den, protože se zasahující jednotky obávají krveprolití. Je totiž tma a vězni jsou ozbrojeni noži, sekerami, tyčemi... V noci je relativní klid.
Nad ránem vnitřní oplocení věznice i přilehlého závodu obšancují stovky vojáků, dozorců, příslušníku SNB i lidových milicí ozbrojených samopaly a kulomety. Když se rozptýlí hustá mlha, vyrazí jednotka s obušky, psy a vodním dělem do areálu a pátrá po ukrytých vzbouřencích. Celkem je nasazeno 923 mužů.
V 7 hodin 23. srpna je vyhlášen nástup na sčítání odsouzených. Příslušníci prohlížejí ubikace a zabavují zbraně a věci ukradené při drancování. Vše se obejde bez odporu. Nicméně se ukazuje, že 15 vězňů chybí. Stále se ukrývají v podzemí. Ze šachet je na povrch vyžene až slzný plyn. V devět hodin večer je všech 46 hlavních iniciátorů eskortováno do plzeňské věznice.
Obava o rodinu. Pak drancování
Ve vzpouře podle Bártíka hrála v začátcích roli nevědomost a strach o své blízké. Vězni byli odtrženi od světa a nevěděli, co se během převratných dnů děje. „V první fázi se to dozvídali od civilních zaměstnanců na šachtě, s nimiž pracovali. Pak se vrátili do věznice a zase nic nevěděli, takže chápu, jestli měli někde rodinu a civilové najednou přišli s tím, že nás okupují Rusáci, že se dožadovali informací,“říká historik Památníku Vojna. „Potom se to zvrhlo a možná už jen chtěli využít příležitost a utéct,“domnívá se.
Statut tehdejšího vězení v Příbrami určoval, že zde byli ve výkonu trestu především recidivisté. Za politický přečin zde skončili jen jednotlivci. Nejsilnější skupinu vzbouřenců tvořili Romové ze Slovenska.
V únoru 1970 bylo odsouzeno 10 účastníků vzpoury. Dostali trest od čtrnácti měsíců do tří a půl roku. „S ohledem k nastupující normalizaci nebyly tresty nějak vysoké. Soud přihlédl k mimořádným příčinám, které ke vzpouře vedly – tedy k událostem bezprostředně po 21. srpnu 1968,“říká Bártík.
„Je třeba hodnotit deprivační moment, dále strach o rodiny, eventuálně i strach před jejich likvidací cizími vojsky. Znalci připouštějí, že mohla vzniknout davová psychóza, stavy paniky a pokusy o útěk z tábora,“píše se v rozsudku. „Tyto okolnosti platily v podstatě pro všechny vzbouřené vězně, pokud se snažili pouze z tábora uniknout, avšak v žádném případě pro ty, kteří se dopouštěli zapalování, rozkrádání majetku, napadání příslušníků, propouštění vězňů z korekcí,“dodává prokuratura.
Potom se to zvrhlo a možná už jen chtěli využít příležitost a utéct.