I srpen 1969 měl své oběti
Zatímco v srpnu 1968 stříleli do Čechů Rusové, v srpnu 1969 už do Čechů stříleli Češi, vzpomíná na 50 let staré události profesor sociologie a poradce několika premiérů a ministrů práce Martin Potůček, který za účast na protestech strávil tři týdny ve vaz
Sněmovna brzy projedná a schválí návrh, aby se 21. srpen stal významným dnem jako památný den obětí invaze a následné okupace vojsky Varšavské smlouvy. Poněkud ve stínu obětí srpna 1968 se v povědomí lidí nacházejí oběti demonstrací, které vypukly po republice v srpnu 1969. Roční posun přitom znamenal zásadní změnu: zatímco v roce 1968 zasahovali proti demonstrantům cizí vojáci, v roce 1969 to byli vojáci Československé lidové armády, příslušníci Sboru národní bezpečnosti a Lidových milicí, oné ozbrojené pěsti dělnické třídy.
Chystal jsem se tehdy s přítelkyní na mezinárodní studentský budovatelský tábor. Měli jsme odjet 22. srpna rychlíkem z Prahy do francouzského Nice. Den před odjezdem nás dopoledne zadrželi na Václavském náměstí. Trikolorou s černou páskou jsme chtěli demonstrovat postoj k okupaci. Skončili jsme nejprve na Pankráci a posléze v Ruzyni. Propustili nás až po třech týdnech.
Nebyli jsme zdaleka sami. Odtajněné dokumenty Archivu bezpečnostních složek uvádějí, že v celé České republice bylo zadrženo 2 591 osob, valnou většinou mladých lidí do 30 let. Zdaleka nejpočetnější skupinou zadržených byli dělníci.
Sociální složení zadržených bylo v protikladu k tvrzení oficiální propagandy režimu o tom, že „hájí zájmy dělnické třídy“, že se autoři souhrnné statistiky uchýlili v dokumentu k malé lsti: uvedli celkový počet zadržených i počty zadržených podle jednotlivých sociálních skupin – učňů, studentů, zaměstnanců a pracující inteligence – ale bez dělníků, se závěrečnou poznámkou „ostatní: dělníci různých profesí“.
My ti ukážeme náčelníka!
Hned po propuštění jsem si své zážitky zapsal. Vybírám z nich: „Cela, do které jsme byli přiděleni, je projektována pro dva lidi. Byla v ní tři lůžka bez jakýchkoli přikrývek, sedací záchod a umyvadlo bez odtoku. Nejdříve jsme v ní byli tři, ale v době mezi 20. hodinou (21. 8.) a 02. hodinou (22. 8.) přibylo do cely postupně dalších osm lidí, takže nás bylo celkem jedenáct. Od 13. hodiny, kdy jsme přijeli na Pankrác, jsme slyšeli z chodby v pravidelných intervalech dupání, nepříčetné nadávky, rány obušky a výkřiky bolesti. V naší cele měli čtyři lidé viditelné znaky fyzického násilí. Josef, 59letý (za války byl dva roky v koncentračním táboře), měl na rameni na zádech tři stopy po ranách obuškem. Alois měl úplně roztržený pravý rukáv košile a krvácející tržnou ránu na noze. Nejhůře vypadali dva mladiství, Václav a Jiří. Záda měli napuchlá a tmavá od mnoha protáhlých ran po obušcích. Jeden z nich měl na zádech tržnou ránu, jako když se zatrhne látka o hřebík. Václav byl svědkem toho, jak jeden ze zadržených požádal po příjezdu na Pankrác o rozmluvu s náčelníkem. Byl surově zbit přímo na chodbě před zraky ostatních za výkřiků: „Tak ty chceš mluvit s náčelníkem? Tady máš náčelníka! My ti ukážeme náčelníka!“Byl odveden a celý týden jsme jej nespatřili. Většina z mých deseti spoluzadržených byla uvězněna z podobných nebo ještě malichernějších důvodů než já: cesta na poštu, zastavil se, aby dal připálit cigaretu jinému chodci, černá páska na kabátě, zavěšený fotoaparát atp. Čím pozdější byla doba zadržení, tím malichernější byly důvody a tím hůře se se zadrženými nakládalo. Jeden ze zadržených se vrátil těsně před 21. 8. z ciziny; podle jeho sdělení z něj celý týden vytloukali přiznání, že ho kdosi v zahraničí navedl, že fotografoval podle tohoto návodu apod. Dne 22. 8. jsme museli poklusem do cely o patro výše. Byli jsme přitom opět poháněni ranami obušků. Cela byla stejně veliká, ale bez umyvadla. Otvorem ve dveřích jsme viděli do přízemí, kde příslušníci Veřejné bezpečnosti „střihali“máničky. Obušky je vyhnali z cel, uchopili konce vlasů, které odřezávali velkým kuchyňským nožem. Tento první týden byl nejhorší. Jedenáct lidí přebývalo celý týden na cca 7,7 m2 plochy, připadalo na ně celkem 23 m vzduchu. Část z nás musela stát, aby si ostatní mohli sednout. Zadržovali jsme násilně stolici, aby bylo v cele aspoň trochu dýchatelné ovzduší. Spávali jsme tak, že vždy dva a dva byli na posteli, zbývajících pět leželo na zemi. Někdy nám nechávali světlo po celou noc. Čtyři dny (22.–26. 8.) jsme byli bez jediné deky, spali jsme na holé podlaze v oděvu, který jsme měli na sobě při zadržení. Umýt se nebylo kde. Čtyři dny (22. 8.–26. 8.) jsme byli nuceni při velké žízni vložit es-šálek do záchodové mísy a spláchnout do něj vodu, abychom měli vodu k pití.“
Za veřejný projev občanského nesouhlasu s okupací jsem byl nakonec fakticky potrestán třemi týdny vyšetřovací vazby bez rozsudku a udělením pokuty za neuposlechnutí výzvy veřejného orgánu a za užívání státního symbolu nepřípustným způsobem. Šťastný konec ve srovnání s osudem tisíců mých tehdejších spoluobčanů!
Pět mrtvých, žádný trest
Stále se totiž málo připomíná, že v průběhu násilného potlačování demonstrací proti okupaci bylo v srpnu 1969 zastřeleno pět osob: v Praze František Kohout (18 let), Vladimír Kruba (19 let) a Bohumil Siřínek (14 let), v Brně Dana Muzikářová (18 let) a Stanislav Valehrach (28 let). Postřeleno bylo dalších 19 občanů v Praze a 6 občanů v Brně. A také kapitán Veřejné bezpečnosti Vladislav Pátek, když se skláněl nad již zastřeleným Stanislavem Valehrachem. Balistické posudky dokumentují použití munice, která byla v té době běžně užívána armádou, Bezpečností a Lidovými milicemi. Za tyto vraždy ani za vážná ublížení na zdraví nebyl ovšem nikdy nikdo pohnán k odpovědnosti, nebo dokonce odsouzen.
Zpráva z 26. září 1969 uvádí, že z 2 591 zadržených bylo vyšetřovatelům Státní bezpečnosti a prokuratury předáno 397 osob, podání trestního oznámení soudci se týkalo 1 121 osob (přičemž u 480 z nich bylo doprovázeno návrhem na uvalení vazby) a podání trestního oznámení prokurátorovi s návrhem na uvalení vazby postihlo 71 lidí. Postoupení pro provinění či přestupek se tak jako mne týkalo dalších 307 podezřelých.
Jedna vzpomínka je v mé paměti i po padesáti letech obzvláště živá. Vyšetřovatelé nám ve věznici škodolibě ukazovali podpisy pod zákonným opatřením č. 99/1969 Sb. „o některých přechodných opatřeních nutných k upevnění a ochraně veřejného pořádku“. Toto opatření (přezdívané jako obuškový zákon) podepsali dne 22. srpna 1969 Ludvík Svoboda, Oldřich Černík a Alexandr Dubček. Tedy ti, kteří v našich očích představovali pokus o realizaci socialismu s lidskou tváří z roku 1968. Ti, kterým jen mohutné vzepětí neozbrojeného občanského odporu proti sovětské okupaci umožnilo v srpnu 1968 za cenu mnoha ztracených lidských životů a poničených lidských osudů návrat do vlasti a do jejich funkcí.
Právě s odvoláním na toto opatření jsme byli drženi (byť s flagrantním porušením právní zásady nepřípustnosti retroaktivity) ve vyšetřovací vazbě ne jinak přípustné dva dny, ale až tři týdny, ve vyšetřování se nekonalo přípravné řízení, mé spoluvězně odsuzovali samosoudci ve zkráceném řízení a ukládali jim přísnější tresty.
Nepřipomínat si jen invazi
Málo se také ví, že projevy nesouhlasu s nastupujícím utužováním režimu a následná zadržení započaly už 15. srpna a doznívaly až o deset dnů později. A že se demonstrovalo (a následně zatýkalo, vyšetřovalo a odsuzovalo) nejen v Praze a Brně. Velké demonstrace proběhly v Liberci, Ostravě, Gottwaldově, Karlových Varech, Plzni, Rokycanech, Ústí nad Labem či v Jablonci nad Nisou.
V Praze byly v poledních hodinách dne 21. srpna vytlačeny pořádkovými silami desítky tisíc lidí z Václavského náměstí do okolních ulic. Večer se lidé shromažďovali na náměstí Republiky, na náměstí Míru a na Tylově náměstí, stavěly se barikády. Ke všem těmto náměstím se rozjely tanky, takže podle oficiální zprávy ministerstva vnitra se díky jejich nasazení podařilo před desátou večer „znovu nastolit pořádek“. Toho dne bylo v Praze nasazeno 560 příslušníků VB, 900 příslušníků ministerstva vnitra, 2 600 příslušníků Lidových milicí, 1 750 vojáků a část tankového pluku (88 tanků). Téhož dne byla v Brně proti demonstrantům použita vodní děla, zátarasové vozy s pískem a vyprošťovací tanky s radlicemi; střelbou se tam vyznamenaly především oddíly Lidových milicí.
Díky poslanecké iniciativě se 21. srpen zařadí do našeho kalendáře jako významný památný den obětí invaze a následné okupace vojsky Varšavské smlouvy. Nemělo by se však přitom zapomenout na to, že se za pouhý rok po cizí okupaci dobrovolně ujali své role domácí přisluhovači a že při potlačování projevů občanského nesouhlasu postupovali s obdobnou bezskrupulózní razancí jako jejich vzory. Budiž tedy po padesáti letech při této příležitosti vzdána čest i památce jejich obětí!