Všude samé bubliny, žádné mosty

Vladimíra Vokála, moderátora iDNES.tv

Před 30 lety navázala totalita nesmělý kontakt s opozicí. Rudý svět se bortil, hrozily násilné střety a duo Horáček–Kocáb vymyslelo smělý plán: překlenout propast mezi mocnými a nespokojenými, dostat k jednacímu stolu komunisty s disidenty, a zabránit tak krvavé konfrontaci na sklonku studené války.

Mnozí historici iniciativu Most podceňují, jednání s tehdejším premiérem Adamcem však bylo zásadním momentem sametové revoluce. Díky němu se nakonec podařilo odstranit ze scény zdiskreditované normalizátory a nahradit je osobnostmi, které pak v Československu obnovily demokracii.

Většina tehdejší společnosti neměla o budoucnosti jasnou představu. Existovaly tu dvě skupiny. První sledovala dění v okolním světě a dobře věděla, že změny se blíží. Její drtivou část představovali mlčící odpůrci režimu. Ti přežívali díky pasivní rezistenci a čekali na okamžik, kdy budou moci veřejně vystoupit bez negativních politických následků. Disent pak rozvracel systém pomocí demonstrací a samizdatu.

Druhá skupina neměla na změnách hlubší zájem. Podstatnou část Čechoslováků totiž tvořili slušně placení manuální pracovníci. Vzpomínám si na povzdech své češtinářky, která nemohla pochopit, že má jako absolventka univerzity nižší plat než dělník ve Škodovce nebo dojička v JZD. Totalita se zároveň opírala o dobře placenou armádu, policii, tajné služby a stovky tisíc členů KSČ. Byly to dva různé světy, dvě bubliny, dva pohledy na svět. Jedni měli strach, že přijdou o sociální výhody, druzí odmítali zemitost dělnické třídy, možná se jí při vzpomínce na 50. léta báli.

23. listopadu 1989 přivedl kovák Petr Miller dělníky z ČKD na Václavák a iniciativa Most uspořádala o tři dny později klíčové

setkání Adamce s Havlem. Obě bubliny praskly a zavládlo příměří, bohužel jen dočasné.

Podle CVVM je v Česku 68 procent spokojených lidí. Asi nikdy jsme se neměli lépe, rostou platy i ekonomika. Přesto se v červnu na Letné uskutečnila největší opoziční demonstrace od revoluce a v listopadu mohou přijít další. Jako by spokojenost s osobním životem byla v příkrém rozporu s politickou situací.

Privatizační trable, politická korupce i tunelování rozdělily porevoluční společnost. Také v ní vedle sebe existují dva různé světy. Na jedné straně ti, kterým transformace pomohla, na straně druhé ti, které uvrhla do života plného zmatku a sociálních nejistot. Dlouhou dobu měli vliv ti, kteří uspěli. Jako by média, umělci, autority, ale i politici zapomínali na ty, které kapitalismus znevýhodňuje. Ve volbách sice několikrát uspěla ČSSD, ale spolupráce s pravicovými stranami jí pokaždé zabránila změnit status quo polistopadové demokracie.

Když se však internet a sociální sítě dostaly i do té nejzapadlejší vesničky, bariéry padly. Zeman uspěl přes odpor médií, Babiš vyhrál navzdory elitám. Přitom jen pár procent hlasů rozhodlo o vítězi a příště může vyhrát druhý tábor.

Srovnávat totalitu s demokracií by bylo laciné. Dnes si můžeme ve svobodné soutěži vybírat, tehdy to nešlo. Rozhádaná společnost je však symptomem nemoci. V bublinách stavíme názorové barikády, kryty a zákopy, místo abychom budovali cesty, koleje a mosty. Kocáb s Horáčkem před 30 lety jeden „Most“postavili: vyjednáváním, diplomacií a dialogem. Ne siláckými gesty. Podobná iniciativa tu dnes chybí, ale obávám se, že letos v listopadu dojde bohužel na silácká gesta. Rozdělená společnost by přitom potřebovala „Mosty“, a to na obou stranách.