Bývalý premiér Špidla se stará o vnuka autistu
Kvalita života autistů závisí často na kontaktech i penězích, říká expremiér Vladimír Špidla
Do restaurace Záletná na pražské Letné vchází pomalým krokem bělovlasý muž a vede za ruku chlapce. Je to expremiér Vladimír Špidla, který má jeden den v týdnu na starost devítiletého vnuka Davida. Jeho prarodičovská role je obtížnější, než bývá běžné.
Chlapec trpí Downovým syndromem a navíc mu lékaři ve třech letech diagnostikovali autismus.
„David dokáže vnímat vnější svět jen pár vteřin, žije si v tom svém a bohužel nemluví. Zlepšila se mu chůze. V tom mu pomáhá týdenní rehabilitační pobyt v Krkonoších, kde absolvuje dvakrát denně hipoterapii. Jezdíme tam s ním každý rok,“popisuje dědeček. Přitom
si hlídá, aby měl vnuka stále na dohled. Chlapce na kratičký čas zaujmou slepice a kohout, které na zahradě restaurace chovají, pak si sedá na houpačku, aby z ní hned vyskočil. Když na kolotoči usedne na dřevěného kohouta, šťastně se rozesměje.
„Vnuk chodí do specializované školy pro děti s různými vadami a je tam spokojený. Do péče o něj je zapojená celá širší rodina. Máme rozdělené úkoly, přesto je to občas náročné. Já Davida vyzvedávám ze školy jednou týdně. Chodíme spolu na procházku, do muzea nebo do zoo, kde se mu nejvíc líbí lachtani. Někdy si hrajeme doma,“popisuje Špidla.
Diagnózu autismus jsme u nás až do devadesátých let prakticky neznali. A sociální systém reaguje zpomaleně.
Podstatné je, že se o autismu víc ví, právě v tom zájmu jsem se odhodlal náš případ zveřejnit.
Od svých dvou synů a dvou vyženěných dětí mají s manželkou dohromady jedenáct vnoučat.
Aniž by se Vladimír Špidla chtěl podrobněji rozpovídat o tom, jak rodina vše zvládá a jak se s postižením chlapce srovnala, vyzdvihne nutnost velkého nasazení jejích členů. Pokud podle něj blízcí autistů nemají oporu v institucích a nemohou se opřít o odlehčovací služby, je péče o takto postižené děti nesmírně těžká a vyčerpávající.
„Samozřejmě už o této problematice vím mnohem více než dříve, ale je ohromně složitá. Navíc každý jednotlivý případ je jiný. Tak prostě žijete, děláte, co je potřeba, a moc o tom nepřemýšlíte,“líčí muž, který léta působil v různých funkcích v sociální oblasti, mimo jiné jako ministr práce a sociálních věcí i eurokomisař pro sociální oblast. Nabízí se otázka, jak úspěšně se tehdy pokoušel péči o handicapované ovlivnit.
„I když jsme ještě neměli Davida, vnímal jsem, že se chorobám spojeným s duševním zdravím nevěnuje v našem systému dostatečná pozornost. Snažil jsem se to změnit a leccos se podařilo, ale šlo to ztuha. Autismus je mladá diagnóza, až do devadesátých let minulého století jsme ji u nás prakticky neznali. A sociální systém reaguje zpomaleně.“
Expremiér, který stojí v čele Masarykovy demokratické akademie a také radí ministerstvu práce a sociálních věcí, teď poznává téma autismu velmi zblízka. Podtrhuje klíčovou úlohu rodiny, která prý má stále malou podporu společnosti.
Některé případy jsou podle něj posouzeny špatně a mnohdy záleží na náhodě. Na místě, kde člověk žije, na kontaktech, financích.
„Ptáte se, jak vidím vnukovu budoucnost? To je záležitost, kterou se nezabývám. Podstatné je, že se o autismu víc ví, právě v tom zájmu jsem se odhodlal náš případ zveřejnit. A s povděkem vidím, že se situace – byť pomalu – zlepšuje,“uzavírá Vladimír Špidla.