Neuvěřitelné: Tálibán hostem v Camp Davidu
Válka v Bílém domě o Afghánistán? Proč se o víkendu v USA nepsala historie
Milionová škoda, že Donald Trump na poslední chvíli usekl rozhovory s Tálibánem: dokázali byste si koncem roku 2001 představit, že americký prezident bude v roce 2019 tajně hostit náčelníky tehdy odepsaného, démonizovaného i zesměšňovaného Tálibánu v Camp Davidu, aby tam s nimi dojednával odchod USA z Afghánistánu a návrat Tálibánu k moci?
Tak k tomu dovedlo Západ osmnáct let neustálého „vítězení“. Jak řekl v jiné souvislosti Trump, tolik jsme vítězili, až jsme z toho unaveni. Jen Tálibánu se daří dobře.
Něco takového by v roce 2001 nevymyslel ani novodobý Jules Verne. Tedy pokud by své fantazii nepomohl opisováním křivky vietnamské války.
I tam supervelmoc vyrazila rozmáznout ováda, pořád vyprávěla, že vítězí, i když to tak vůbec nevypadalo. Nakonec taky tajně vyjednávala, a místo aby si přiznala neschopnost, vymyslela si alibi o ráně do týla, již mělo tomu všemu vyhrávání zasadit veřejné mínění doma.
V Afghánistánu platí vše až po ránu do týla. Sebevědomí, neschopnost a lhaní si do kapsy – dokonce i jednání s Tálibánem připomínají ta vietnamská. Dlouho byla tajná, často přerušovaná, v Americe je občas zařízla domácí politika.
A to může být i pravé vysvětlení Trumpova brutálního střihu.
Oficiálně je důvodem výbuch bomby v Kábulu poblíž americké ambasády, při němž zahynul americký voják, a ofenzivy ve třech provinciích. Proč ne, alespoň na první pohled: když nepřítel cestou k jednacímu stolu zabíjí, aby si tím zvýšil židli, není od věci udělat gesto. Problém je, že takových útoků bylo za poslední rok, co jednání běžela, v Afghánistánu skoro jako turbanů – a nic se nedělo. Až teď, kdy se šlo do finále. To je divné. Když už je skoro dohráno, je zbytečné převrátit stůl.
Problém je tedy možná někde jinde. Podobně jako při vietnamském jednání o míru se i teď Trumpův Bílý dům nemůže dohodnout, kam až chce zajít. Srážejí se dvě protichůdné vlny: snaha vyvázat se z afghánského bludiště takřka za jakoukoliv cenu, a hrát pořád dál, protože supervelmoc nemůže vyklidit za tmy pole a nazvat to vítězstvím. Není tajemstvím, že zatímco jednání tlačil Trump a jeho ministr zahraničí Pompeo, poradce pro národní bezpečnost Bolton v nich viděl bazar amerických zájmů.
Faktem je, že předpokládaná dohoda vypadá jako nadílka pro Tálibán. Za slib, že nedovolí zahraničním teroristům využívat Afghánistán jako kdysi al-Káida, což jak ví, je i v jeho zájmu, protože mu tehdy al-Káida přerostla přes hlavu, dostává podíl na moci a rehabilitaci.
Měřeno pohledem roku 2001 je to neuvěřitelné. Viděno brýlemi dneška je to realita. Afghánistán je něco jiného, než si setrvačně myslíme. Přestavte si zdravotní středisko, které vede Tálibán, je na jeho území, ale léky a platy lékařů zajišťuje vláda v Kábulu. To je ta realita.
Tálibán drží nejvíc území od chvíle, kdy byl v roce 2001 „navěky“rozprášen, „naše“vláda už drží jen kliku od Kábulu, a to pouze zevnitř.
Tálibán hned po kolapsu mírových rozhovorů pohrozil, že bude válčit třeba sto let. V tom se mu dá věřit, už kdysi prohlásil jakýsi afghánský náčelník na adresu Západu: „Vy máte hodinky, my máme čas.“Strategie se vyplácí. Kdo by čekal, že si USA budou zvát Tálibánce do víkendového letoviska prezidentů...
Teď vypadá všechno ztraceno, ale to je jen kouřová clona. Tálibán chce moc a zemi bez Američanů, Trump chce mít konečně nějaký úspěch ve světě, když Kim nepomohl a Írán vzdoruje.
Zabíjení i jednání se rozjede nanovo. O Vietnamu se za neustálého střílení jednalo pět let, Afghánistán má za sebou teprve necelý rok.