Divoká válka o brexit

Britský pat kolem brexitu je výsledkem nového politického štěpení. K vítězství už dnes v Británii nevede tradiční duopol, naopak je nutná taktická dohoda s druhou stranou spektra.

Zuřivý spor anglických zastánců Evropské unie a nové vlády Borise Johnsona se v posledních dnech v Dolní sněmovně ostře vyhrotil. Vláda se zavázala vyjednat k ujednanému termínu vystoupení z EU, tedy k 31. říjnu, lepší podmínky, než měla třikrát odmítnutá dohoda, a v případě neúspěchu odejít i bez ní. Opoziční strany i konzervativní poslanci odmítající vystoupení z EU mají naprostou většinu a proti nenáviděné brexitové vládě prosadili zákon zakazující odchod bez dohody (jakoby záleželo jen na nich a nikoli na EU) a nařizující premiérovi, aby nejpozději do 19. října, čili den po summitu Unie, požádal o prodloužení lhůty k dalšímu vyjednávání, nevyjedná-li nic nového a nepředloží to Sněmovně ke schválení.

Johnsonova taktika přinutit vyjednavače EU k ústupkům pod hrozbou vystoupení bez dohody tak prakticky padla. Opozice včetně 21 konzervativních poslanců, kteří hlasovali proti vlastní vládě a byli vyloučeni ze strany, se totiž domnívá (nebo to alespoň tvrdí), že Johnsonova vláda vyjednává pouze na oko. Premiér opět potvrdil své předsevzetí, že nepožádá o další termín vystoupení, i kdyby měl „zahynout v příkopě“, a Sněmovnu požádal

o rozpuštění a vypsání nových voleb k 15. říjnu. Hlasování však prohrál, protože vedení labouristické strany pod staronovým socialistou Jeremy Corbynem, jehož radikální program zestátnění veřejných služeb, vysokých daní, cenové a platové regulace děsí většinu občanů, se volby absolutně nehodí. Labouristi by v nich téměř jistě propadli, což Corbyn sám připustil, když řekl, že by Johnson mohl v případě volebního vítězství zákon zrušit a Británie by tak vypadla z Unie bez dohody.

Spor o datum voleb má podivnou logiku. Opozice dobře ví, že by listopadové volby byly pro Johnsona katastrofální, pokud by nesplnil svůj mnohokrát opakovaný příslib, že zařídí brexit k 31. říjnu, děj se co děj. Farragova strana Brexit by jej označila za zrádce. Paradoxně by pak ovšem prohráli oba. V parlamentu vznikla bezprecedentní situace: vláda se vzbouřenou Sněmovnou nemůže vládnout ani vyhlásit volby. Včera se o to chtěla pokusit znovu, zřejmě jen kvůli reklamě, aby ukázala voličům chování poslanců, kteří usilují zmařit výsledek lidového hlasování. Kabinet ztratil dva ministry včetně Johnsonova vlastního bratra a znepřátelený tisk se raduje, že se pod brutálním tlakem čistek konzervativní strana zhroutí.

Boris proti Borisovi

Jak se konflikt dál vyvine, nikdo neví, spekulativních scénářů nabízejí média i rozhádaný národ víc než dost. Jestliže Sněmovna uvěří premiérovu ujištění, že raději poruší ústavu a nechá se uvěznit, než by žádal Unii o odklad, nezbude opozici než vládu shodit a zvolit si do voleb novou, na což ovšem nemá zatím nikdo žaludek – a Corbyn by musel souhlasit, že se pozice dočasného předsedy takového nesourodého uskupení vzdává. Opozice chce zastavit brexit bez smlouvy, ale na ničem jiném se neshodne. Ostatně Johnson, aby splnil literu zákona, by mohl požádat Unii o odklad a zároveň podat vysvětlení, že k tomu nemá žádný důvod. Dnes se hraje v politice na hraně ústavy.

Zní to absurdně, ale Johnson by mohl také, jak spekuluje šéfkomentátor týdeníku The Observer Andrew Rawnsley, sám sobě a své vládě vyhlásit hlasování o nedůvěře, protože nemůže vládnout a role opozičního vůdce a talentovaného rétora by mu nepochybně

EU už pohřbila tři britské premiéry. Ale lid povstal proti elitářské Evropě a nemůže být ignorován.

před volbami seděla. Pokud konzervativní strana, momentálně rozkolísaná vyhazovem ctihodných poslanců a bývalých ministrů, bude stát za svým premiérem, Johnson krizi přežije. Konzervativcům totiž nic jiného nezbývá. Stínovým vládcem brexitu je Nigel Farrage.

Největší problém anglické politiky tak jako v Americe i jinde spočívá v novém politickém štěpení. K vítězství už dnes v Británii tradiční duopol a většinový volební řád nevede, obě hlavní partaje musí ztrátu svých voličů nahradit z druhé strany spektra – a to vyžaduje taktickou dohodu. Labouristům šlape na paty levicová liberální strana jednoznačně odmítající brexit s podporou téměř dvaceti procent, což není socialistům po chuti, protože by přišli o mnoho poslanců a museli by se spokojit s vládou v koalici.

Konzervativní strana je na tom o něco lépe, protože ji Farrage nabídl výhodnější pakt o vzájemném neútočení. Měli by se vzdát pouze kandidátů v předem prohraných severoanglických brexitových obvodech labouristů a vůdce strany Brexit by všechny své ostatní kandidáty stáhl. S tím ovšem mají mnozí tradiční konzervativci problém. Mají pocit, že se tak vzdávají pravicové liberální politiky a stanou se zajatci nacionalismu a populismu. Brexit bez dohody nikdy nechtěli, o suverenitu a kontrolu imigrace nestojí, teprve lidové hlasování a imperiální neústupnost EU způsobila změnu.

Evropská unie už v minulosti pohřbila tři britské premiéry, Thatcherovou, Camerona i Mayovou a nakonec zradikalizovala britskou politiku. Lid povstal proti Evropě, podřízené elitě, a nemůže být v demokratické zemi ignorován.

Vláda se zřejmě pokusí vydržet do konce října. Povede slovní válku a bude vytrvale diskreditovat parlamentní opozici, která odmítá uznat hlas lidu, aniž by měla odvahu brexit zrušit či vyhlásit nové referendum. Bude opakovaně žádat o vyhlášení voleb, o tu jedinou legitimitu, jež může pat vyřešit. Levicová média mluví o vládní krizi, ale volební preference Johnsonovi stoupají.

Tak či onak, bolestný střet s Unií už trvá příliš dlouho a veškeré snahy zrušit brexit jsou dnes nemyslitelné, „setrvalci” se budou muset s brexitem smířit.