Zákulisí Vuelty
Putování Zdeňka Štybara na Grand Tour
Zdeněk Štybar vystrčí hlavu z hotelových dveří – a vida, prší. Týmový parťák James Knox, zvyklý z Anglie na všelijaké rozmary počasí, našpulí ret: V tomhle pojedeme trénovat? Ale jedou. Osm mužů týmu Deceuninck Quick-Step vyráží o volném dni Vuelty v Burgosu na trénink, zatímco jezdci stáje Education First se na témže hotelu spokojí s trenažery pod střechou.
Ještě pět dnů. Pak Vuelta dorazí do svého cíle v Madridu.
Krásná, divoká, nepředvídatelná, šílená. Mnohé přívlastky dostává každoročně španělská Grand Tour. Musíte tu být připraveni na cokoliv. O čemž může Štybar při své čtvrté účasti zasvěceně vyprávět.
Usínáte i nad ránem
Celou Vueltu spí málo. Po nedělní etapě se mu podařilo zabrat až ve čtvrt na čtyři v noci, biorytmy má rozházené. „Doma večeřím kolem šesté a spát chodím o desáté,“líčí. „Jenže tady se po etapě dostaneme na večeři mnohem později, třeba až ve 22.30. Nejsem na to zvyklý. Ještě se mi tu nepovedlo usnout před jednou v noci.“
Na pokoji si občas pustí film, jindy si čte. „Ale nejpozději o půl jedné v noci vše vypínám. Pak jen čekám, kdy konečně usnu.“
Ještě že vzhledem k pozdějším startům etap nemusí vstávat brzy, budíček mívá kolem deváté, nikoliv o půl sedmé jako doma s akčním čtyřletým synem Lewisem.
Nesmíte věřit itinerářům
V knize závodu pojímají španělští organizátoři profily jednotlivých etap po svém, velkoryse, tudíž bez záruky. „Tříkilometrové kopce tam někdy ani nezakreslují, asi že jim připadají moc krátké. To je španělský styl,“zasměje se Štybar. A loni dokonce zařadili organizátoři 19. etapu do Andorry s 16kilometrovým závěrečným výšlapem do 2 026 metrů do kategorie rovinatých.
Nebo si vemte dojezd letošní 14. etapy do Ovieda. „V knížce měli profil posledních pěti kilometrů coby naprostou rovinu. Pak tam přijedeme a na posledním kiláku je až devítiprocentní stoupání.“
Dnes v Guadalajaře pro změnu kniha hlásí poslední tři kilometry do kopce. „Tak si říkám, jestli to s tou sobotní etapou omylem neprohodili. Snad ne,“doufá Štybar. Takové dojezdy má totiž vzhledem ke svým jezdeckým kvalitám nejradši.
Vyjet se dá kamkoliv
Žádnou ovčí stezku jako loni sice tvůrci Vuelty letos do itineráře nezařadili, leč o překvapení není v tomto závodě mnoha hor nikdy nouze. Každý rok vymýšlejí nová podivuhodná stoupání. „Na Tour nebo na Giru by mnohá z nich byla za hranou, tady ne.“
Novinkou byla i nedělní 18kilometrová La Cubilla, přezdívaná asturijský Galibier. „Posledních 500 metrů nám ještě přidali po betonových blocích. Když jsme na ně odbočili, říkali jsme si: Proč? Kvůli čemu?“
Navíc týmové autobusy po úzké silničce nahoru vyjet nemohly, a tak čekaly 25 kilometrů pod kopcem!
Transfery bývají pro zlost
Speciálně letos. Minulý týden závodníci putovali po andorrské 9. etapě autobusem pět hodin do francouzského Pau, dějiště následné časovky. A teď v pondělí tři hodiny do Burgosu. „Zhruba hodinu trvající přesuny jsou po etapě tak akorát,“povídá Štybar. „V autobuse se natáhnete, něco málo sníte, na půl hodinu si kvůli regeneraci vezmu i kompresní kalhoty. Ale delší než hodinové transfery už jsou příliš.“
Zavolá domů rodině, přečte si v počítači noviny. „Před lety jsem se během transferů snažil i studovat, ale to nemělo smysl.“Hlava chce po úmorné šichtě na kole vypnout, a ne vstřebávat učivo.
Vášniví fanoušci vás podrží
Davy diváků u trati jsou jiné než v létě ve Francii. „Nejsou tolik opilí jako někteří na Tour,“směje se Štybar. Ti španělští jsou sice divocí, ale cyklistiku milují, pasivně i aktivně. „Fandí všem. I ty úplně poslední závodníky povzbuzují, jako kdyby jeli o vítězství. Nemůže těch lidí být tolik jako o prázdninách na Tour, ale v kopcích a hlavně v Baskicku a Asturii jsou jich spousty.“
Příkladem byla opět La Cubilla. Tisíce Španělů se před závodníky drápaly
účasti na Vueltě má na kontě Zdeněk Štybar, jel ji častěji než Tour (dvakrát) i Giro (jednou).
na vrchol na kole. Pravda, pak také lidé sjížděli dolů. „Což je trochu nebezpečné, když my mezi nimi jedeme od cíle k autobusům,“poukazuje Štybar. „Proto fasujeme píšťalky, abychom o sobě dávali vědět.“
Občas chaotická organizace
Vuelta je na pohodu, traduje se. I policisté zde vyznávají zásadu „Přece nebudeme příliš akurátní“a občas pustí diváky nebo auta do chráněných zón, kam by na Tour nikdy nepronikli. Jindy při otázce po správném směru policista rozhodí rukama: Seňore, nejsem si jistý.
„V sobotu jsem sjížděl z horského dojezdu na Acebo pod cíl k autobusu a vůbec jsem si nebyl jistý, jestli mě nakonec poslali správně,“vypráví Štybar. „V tom případě by na mě autobus čekal na opačné straně kopce. Naštěstí měli pravdu.“
Víc než jinde proto na Vueltě platí: Důvěřuj, ale prověřuj.
Vueltu dáte i na menší porce
Myslíte si: etapy jsou tady samé kopce, bude na ně potřeba spousta energie. Ale týmový kuchař naservíruje Štybarovi během prvního týdnu k večeři malou misku těstovin a český cyklista říká: „Mám hlad. Na tak malé porce přece nemůžeme celý závod objet.“
Dietologové Quick-Stepu však mají Vueltu, kde jsou etapy přece jen kratší než na Giru a Tour, dobře přečtenou a propočítanou.
„Na začátku jsem měl 72,6 kila a teď mám stejně,“hlásí Štybar.
S detailním vyměřováním porcí začali v jeho týmu až v posledním roce. „A je to krok vpřed. Přenesl jsem si ty návyky i domů, kde také všechno odvažuju, těstoviny i vločky. Ono si řekne, že si dáte třeba jen o 30 gramů těstovin navíc, ale v závodě pak cítíte, když si těch 30 gramů navrch dáte každý den.“
Každopádně na tapas, paellu a další španělské speciality si může při Vueltě nechat zajít chuť. Zato šampaňské už otvíral tým dvakrát, na počest etapových triumfů Fabia Jakobsena a Philippa Gilberta. Odšpuntují ho i na počest českého klasikáře?