Konec basketbalové pohádky
Nová motivace pro národní tým: zvládnout oba zápasy ve skupině poražených – a vylepšit tím československé maximum.
Dnes tak vymóděná Šanghaj byla tehdy uzavřeným městem, jehož zářnou budoucnost by nehádali ani nejlepší astrologové. Psal se rok 1970, když hráči Československa na světovém šampionátu v bývalé Jugoslávii skončili šestí. Tolik let. Tolik změn.
A teď konečně může přijít i ta pro basketbalové kroniky. „Máme pořád o co hrát, můžeme být nejlepší mužstvo, které kdy v Česku a Československu hrálo na mistrovství světa. To je velká motivace,“říká Tomáš Satoranský. „I když je zároveň těžké na to myslet, když jsme zrovna přišli o semifinále.“
Někdy jsou překážky tak velké, že ač se snažíte sebevíc, ony vám naopak ještě rostou před očima. Jako ve čtvrtfinále MS v Šanghaji.
„Velice vyspělý tým, který byl nad naše síly,“pronesl Satoranský o Australanech, jimž Češi podlehli 70:82. I kvůli tomu, že jim ve třetí čtvrtině mizela energie, čehož soupeř mazácky využil.
Prohra ve čtvrtfinále často na turnajích znamená konečnou, nikoli zde. Čínská odysea pokračuje: už dnes proti Polsku v Šanghaji, v sobotu
po dalším a posledním přesunu v Pekingu. Jak se namotivovat? Medaile si rozdělí jiní, dané jsou rovněž pozice přímých postupujících na letní hry do Tokia 2020. Ale tenhle tým směr zná. „Dělali jsme všechno pro to, abychom vyhráli nějaké zápasy. Nevím, kdy se nám zase povede být na mistrovství světa, takže všichni do každého zápasu půjdeme naplno,“slibuje pivot Patrik Auda. „Snažíme se na hřišti nechat všechno.“
Je to jako z jiného sportu
Stačit to může na ono historické maximum basketbalových dějin země. Pro partu, z níž byl ještě před dvěma týdny nezasvěceným fanouškům opravdu známý jen Tomáš Satoranský, to vůbec není málo.
Proto, že má ve své sportovní DNA zmiňovanou ochotu vypustit zásoby sil až na nulu, aby se mohlo jít do šatny s čistým svědomím.
A také proto, co basketbalisté doma způsobili.
„Jen děkujeme, nic víc nejde, protože je to neuvěřitelné. Já jsem nečekal, že tohle někdy zažiju,“pronášel Vojtěch Hruban. „To je jako z jiného sportu; je nádherné vidět, že za vámi stojí takových lidí. Škoda, že jsme jim nedokázali tu jízdu ještě trošku prodloužit, ale pořád je o co se rvát.“
Těžší to bude se silami. Ještě se chceme ukázat
Poláci hrají na mistrovství světa teprve podruhé v historii, v roce 1967 skončili pátí. I pro ně každá další výhra znamená svátek. Nemluvě o tom, že si jí ten lepší z dnešních soupeřů může vybojovat šanci na rozlučkový střet s borci z NBA, dvojice Česko–Polsko se spáruje s duelem USA–Srbsko.
Rozdíl v přípravě ovšem vypadá krutě, činí rovných 24 hodin. Poláci své čtvrtfinále v Šanghaji odehráli již v úterý.
„Rozložení turnaje nerozumím,“pronesl kouč Ronen Ginzburg. „Polsko mělo jeden den volna, my musíme hrát hned další den, takže nemáme moc času na přípravu. Jak ovšem znám svůj tým, jsou to rváči. A pokusí se najít energii tak, aby hráli co nejlépe.“
I proto, aby si v šatně mohli pouštět podobné vzkazy jako ten, který jim připravili herci z Dejvického divadla; každý triumf může doutnající basketbalové nadšení přiživit.
A rozhodně proto, že se jim nebude chtít končit téměř třítýdenní čínské dobrodružství porážkami.
„Bude to turnaj, který si budeme pamatovat do konce života a všichni na něj budeme hrozně rádi vzpomínat,“říká nymburský křídelník Hruban. „Tým a atmosféra v něm jsou neuvěřitelné. Přestože je to dlouhé, pořád nás to táhne dál, protože víme, že hrajeme dobrý basket. Chceme to ještě ukázat.“
Do Pekingu zamíří šlechta: čtyři celky pro medaile a zbylí za odměnu, pro potvrzení náležitosti mezi elitu. Pro USA a Srbsko to patrně bude znamenat pramálo, pro Česko s Polskem hodně, velmi hodně.
Tím spíš bude důležité zvládnout střet poražených a unavených.
Škoda, že jsme tu jízdu nedokázali ještě trošku prodloužit, ale pořád je o co se rvát.