Ocas (paní) Novák
Petra Suchomela, spolupracovníka MF DNES
Bitva o přechylování ženských příjmení má podle jeho odpůrců jednoduché rozuzlení: všechno je prý jenom otázkou respektu. Kdo ctí druhého v jeho osobitosti, nemluví mu do toho, jak se chce jmenovat. Kdo toho není schopen, ponižuje ho a hanobí.
Týž argument vyskakuje i z jiných soudobých rozepří mezi tradicí a pokrokem. Kdo k jinému chová respekt, musí mu dopřát také stejnopohlavní sňatek, náhradní matku pro dítě, injekci pro přestárlou babičku. Toto zdánlivě nenapadnutelné volání v sobě však nese jedno zásadní úskalí. Člověk v něm vždycky bývá objektem respektu, ale málokdy také jeho subjektem. Musí být tedy respektován, nikoliv respektovat vnější svět.
Zdánlivě malicherný spor o oslovování žen se tím dotýká nejhlubší linie mezi revolucí rozumu a zdrženlivostí ducha, zjednodušeně: mezi levicí a pravicí. Pro první směr je člověk pánem světa, nadpozemským mozkem, jenž požívá četná práva, ale nesvazují ho povinnosti k čemukoliv, co ho přesahuje: ať se to jmenuje řád, společnost, rodina, tradice, vzdělání, moudrost, odkaz předků, Bůh nebo vesmírná energie. Ten, komu bije srdce napravo, naopak vnímá mocný kontext, do kterého se rodí, v němž se celý život pohybuje a o všem rozhoduje. Člověk tedy nemá jen práva, ale i povinnosti k řádu.
Obě pojetí mají své radikální i jemnější proudy. Málokdo na levici je tak pyšný, aby se kupříkladu vzepřel všemu, co mu předali rodiče. Málokdo napravo má tak tvrdé srdce, aby z lásky k řádu zatratil vlastní dítě.
Svár obou pólů začne být patologický pokaždé, když se vychýlí ve prospěch jednoho extrému. A to se dnes často děje. I do středu silně nakročený konzervativec je běžně pokládán za tmáře a hlupáka, neschopného soucítit a respektovat. Hovořit o řádu, o tradici
(nedejbože o Bohu) je najednou extremistické, patřící na okraj debat i společnosti. Radikálně levicový vzdor vůči řádu je naopak zaměňován za pravdu a za lásku, za jediný program pro slušné žití.
Konkrétně v rozepři o přechylování nejde jen o respekt druhých k paní Novák, ale i o respekt paní Novák k mateřskému jazyku, k jedné z nejvýznamnějších součástí řádu, jenž ji obklopuje, toho, co ve světě zdědila od předků. Jazyk není zdaleka jen soubor programovacích kódů k výměně informací, ale propůjčuje strukturu myšlenkám, interpretuje vnímání i prožívání, umožňuje poznávat, přemítat, hodnotit i soudit.
Čeština je jazyk velice bohatý a živý, většina slov se v něm různě ohýbá, skotačí a kličkuje, čímž bez další pomoci vyjadřují i drobné významové nuance. Známý příklad praví, že zatímco v mateřštině řekneme „psův ocas“, v angličtině či francouzštině musíme postavit nehybnou konstrukci „ten ocas od ten pes“. Tam, kde se jména nehýbají, většinu práce za ně musí odvést předložky, stejně strnulé a nehybné. V latině se slovíčka ještě krásně vrtěla, ani dnešní italština už to neumí. Snad to souvisí s migrací i stíráním dialektů, jazyk se zredukoval na nejnutnější (a tedy vlastně nejhloupější) minimum.
Touží-li si paní Nováková za každou cenu říkat Novák a tím zabránit skloňování svého jména, pak pokud by měla ocas, byl by to prostě „ocas Novák“. Jistě není třeba dodávat, jaká nedorozumění by to působilo a jak bychom se tím mohli případně dotknout jejího chotě. Nemylme se, čeština by se tím rozhodně nepřiblížila angličtině, nepoužívá totiž její systém předložek. A až revolucionáři z respektu k Novák vyrukují s vazbou „ocas od Novák“, mohou se rovnou nechat oslovovat zmíněným titulem pana Nováka.