Bolton šel, neboť vrtěl psem
Trump se načas stává svým zahraničněpolitickým poradcem
Mysleli jste, že Donald Trump je pánem svého Bílého domu? Že úředníci před ním cvakají podpatky, když přebírají jeho instrukce?
Nevěřili byste, že ocas tam nevrtí psem?
Případ vyhozeného poradce pro národní bezpečnost Johna Boltona ukazuje, že vrtí. Z líčení amerických médií to teď vypadá, že v Bílém domě probíhal hodnotný box o podobu americké zahraniční politiky, který občas přerůstal v podvratnou válku i se sabotážemi.
Potvrzuje se také, co bylo už delší dobu zřejmé: poradce chtěl být šéfem svého šéfa.
Trump i Bolton se kromě Číny neshodli téměř na ničem. Dokonce ani na tom, jak to bylo s jejich rozchodem: Trump říká, že ho vyhodil tím, že ho požádal o rezignaci, Bolton říká, že odešel sám. Svědci každopádně říkají, že se křičelo.
Americká média náhle takřka protrumpovsky líčí, jak Bolton celé měsíce mydlil prezidentovi schody. Když se s ním octl ve při ohledně nějakého světového problému, rychle obvolával kongresmany, aby si zajistil jejich podporu proti Trumpovi. Taky telefonoval novinářům a jako „úředník vládní administrativy, který si přál zůstat v anonymitě“, pouštěl informace, které mu pomáhaly přetočit vývoj v jeho prospěch. Například kolem Sýrie, kde byl proti stažení slabých amerických jednotek, a tak byl zdrojem anonymních zpráv o obavách, že Islámský stát zase zvedne hlavu.
Naposledy něco takového udělal o víkendu před schůzkou se šéfy Tálibánu, kterou Trump na poslední chvíli zrušil. Bolton ji nechtěl, a tak do ní zřejmě střelil z boku torpédo, když jako „informovaný člověk z Bílého domu“podsunul novinářům, že s přijetím Tálibánu těsně před výročím 11. září nesouhlasí ani jindy loajální viceprezident Pence. To byl smrtící zásah pro schůzku, ale i pro Boltona.
Kancelářská válka není v Bílém domě nic neobvyklého, s větší či menší vervou probíhá za všech prezidentů. Jejich lidé bojují jako kliky v orientálním harému mezi sebou i s hlavou státu o podobu politiky a rukavice i Ženevské konvence odkládají v šatně. Tohle byla už ale zřejmá neloajalita. List Washington Post napsal, že Bolton si už jel po své linii. Psalo se rovněž, že vedl „tichou kampaň uvnitř administrativy“.
Politika „zajatce nebereme“
Trump a Bolton byli cosi jako dva světy, které se moc neprotínaly. Bolton je ideolog a jestřáb z časů Bushe mladšího a jeho války s terorismem, nejlepší přesvědčovací prostředek jsou preventivně odpálené tomahawky, námořní pěchota a sankce. Provádí zahraniční politiku stylem zajatce nebereme. Trumpa instinkt vede k teatrálním summitům – a k jednáním. Jako pragmatický byznysman bez ideologie věří, že nějak se lze dohodnout s každým. Zatímco Bolton nevěří v diplomacii s nepřítelem, pro Trumpa je stejně přirozená jako snídat hranolky.
Výsledek? Při summitu se severokorejským Kimem vyšrouboval poradce Bolton požadavky tak vysoko, že schůzka skončila krachem. Ve Venezuele zavedl Trumpa do pasti tvrzením, že stačí fouknout a režim padne, protože americký muž v Caracasu Juan Guaidó má za sebou celou zemi, což neměl. Z Trumpova pohledu pokazil i Afghánistán. Příliš protlačoval vojenský úder jako jediný jazyk, jemuž bude rozumět Írán. Byl proti Trumpově snaze mít normálnější vztahy s Ruskem a režíroval rozchod USA od smlouvy o střelách středního doletu z roku 1987.
Jenže Trump, který jde pomalu do voleb, by strašně potřeboval nějaký zásadní zahraniční úspěch, jakkoli kosmetický. Dohodu, o níž by se mluvilo. Tohle nemohlo vydržet.
Původně si vzal Boltona do Bílého domu jako buldozer. Měl rozbít staré pořádky, převálcovat zbytky zahraniční politiky z časů Obamy, například zbourat jadernou smlouvu s Íránem. Ale za rok budou ty volby a Trump už by měl postavit něco svého. Bolton zacláněl Trumpovi při jeho vlastním představení.
Výsledkem je, že na nějaký čas se Trump stává svým vlastním poradcem pro světovou politiku.