Usmířené Panství Downton
Princip filmu Panství Downton připomíná tuzemský pokus Doktora Martina, který na divácký seriál také přilepil samostatný příběh pro kina. Ovšem Britové to zvládli na vyšší řemeslné úrovni, byť podobně účelově.
Od prvních záběrů z filmu Panství Dowton čiší, že jde o ryze obchodní lákadlo určené fanouškům stejnojmenného seriálu, kteří se s rozkoší vracejí krátce po událostech závěrečné řady zpátky „domů“. Tedy do druhé půle 20. let a do sídla rodu Crawleyů, odkud tým vzešlý z televizního projektu může opět čerpat minulé výhody.
V zámku a v podzámčí
Patří k nim jednak příjemné, výpravné, do detailu vycizelované retro, jednak krásný jazyk plný suše zdrženlivého ostrovního vtipu a zároveň skvělí herci, kteří si s ním pohrávají vyloženě rozkošnicky. Samo sebou v čele s generálskou babičkou v podání Maggie Smithové, která si vlastní jízlivost zálibně pěstuje, kdežto ostatní kárá, že „sarkasmus je nejnižší druh humoru“.
Právě vzájemné špičkování na zámku i v podzámčí přidává prosté zápletce kolem návštěvy anglického panovníka Jiřího V. v Downtonu na půvabu. Ovšem zábavněji je tentokrát v nižších patrech společenského žebříčku, protože místní služebnictvo bažící po uznání svých schopností vyhlásí vlastní tajnou revoltu vůči masové invazi povýšených kolegů z královského paláce.
Opakované finále
Kastovní systém stavějící dvorního strážce zadního schodiště nad venkovského majordoma poskytuje vděčnou živnou půdu pro obapolnou výměnu jedovatých zdvořilůstek, současně Panství Downton baví bravurou klidných tváří uprostřed nejkřiklavějších malérů. Neboť přestane-li v domě před příjezdem Jejich Veličenstev fungovat bojler, personál se nehroutí díky vědomí, že „džbány s teplou vodou přece nosíme už tři sta let“.
Nicméně přípravy a prožívání vladařovy jednodenní zastávky na vesnickém sídle v sobě nesou navzdory unikátním ceremoniálům asi podobnou dramatickou výbušnost jako cesta českého prezidenta na výstavu Země živitelka.
Jako záminka k čisté komedii na půldruhé hodinky by postačily, bohužel je však film Panství Downton delší a epičtější, přestože připomíná pouze další epizodu původního seriálu, jejž se snaží znovu uzavřít. Navíc stejně nadějně, dojemně, pozitivně, smířlivě a cituplně jako televizní vánoční speciál z roku 2015.
Bůh je monarchista
Z dvouhodinového vyprávění tak zůstává úhledný barvotiskový obrázek starých dobrých časů. Sice už do nich zatínají drápky moderní pořádky, ať je zastupuje odbojná „komorná s duší komunistky“, která během stávky prý jedná se svou paní úsečněji, nebo příliš okatě podezřelý vetřelec bojující za irskou nezávislost, případně pak tajný homosexuální klub. Ale pořád ještě tu platí od komnat až po kuchyni semknutost ve jménu společné hrdosti. Takže v nouzi nejvyšší za nočního lijáku přiloží i sama šlechta své pěstěné ruce k nádenickému dílu, a když se ve slavný den D zázračně vyčasí, mohou tvůrci uplatnit další z roztomilých průpovídek: „I Bůh je monarchista.“
Tradiční ctnosti
Divák se cítí na Panství Downton stále dobře, protože bezpečně a pobaveně; problém nastává ve chvíli, kdy se v neúměrném počtu začnou vršit a řešit milostné zápletky. Od princezny přes jednotlivé příslušníky rodiny až po služebné duchy se šíří tokající nákaza, která ve finále vyústí v kýčovitý příval sentimentu, srážející hodnocení přinejmenším o pět procent.
Naštěstí je tady stále Maggie Smithová, jejíž hrdinka hlásající „já se nikdy nehádám, já vysvětluji“dokáže předvést noblesní bavičské sólo i na téma vlastní smrtelnosti.
Navíc Panství Downton přeneslo na plátno svou vzácnou schopnost, vůči níž nejsou odolní ani nejzarytější nositelé republikánského přesvědčení. Zpoza všech bohatých kostýmů, stříbrných pohárů a zavedených rituálů totiž bez úmorných vysvětlivek vystupují tradiční ctnosti spojované s někdejším impériem: respekt, loajalita, zodpovědnost.
Zkrátka přesně to, co by si Britové právě v dnešní vyhrocené válce kolem brexitu potřebovali připomenout.