Na řemeslníka se šlo se sladkým i bankovkou
Velký pán, to byl před 30 lety instalatér, elektrikář či příslušník jiného klíčového řemeslného cechu. Nájemníci, kteří potřebovali jejich asistenci, je nalezli v provozovnách pod zkratkou OPBH.
Jan Bohata
NOVÉ MĚSTO Nájemné v roce 1989 představovalo vcelku dostupnou položku. Problém však nastával v okamžiku, kdy nájemník potřeboval zásah řemeslníka. Nalezl ho v Obvodním podniku bytového hospodářství (OPBH), dostat ho k dílu však představovalo složitou úlohu s mnoha nejistotami.
„Sazba nájmu na metr čtvereční byla stejná v celé ČSSR. Byt 3+1 v Praze stál stejně jako v Ústí nad Labem,“uvedl Vlastimil Nigrin, místopředseda představenstva Hypoteční banky. Cenu za metr čtvereční bytu řešila vyhláška z roku 1964. Činže se odvozovala podle této vyhlášky za metr čtvereční, v I. kategorii tak roční sazba činila 26 Kčs, u II. kategorie 18 Kčs a u III. kategorie 14 Kčs.
Byty však stárly. Ale i nové, hlavně v panelácích, potřebovaly údržbu. O tom svědčí i dokumenty národních výborů, předchůdců nynějších městských částí. „Tyto státní domy chátrají, čímž dochází ke značným škodám. Tento stav bytového fondu vyžaduje zvýšit kapacitní možnosti ve stavebních profesích,“uvedl například národní výbor v Uhříněvsi na jaře 1989.
Potřebné specialisty sdružovaly zmíněné provozovny OPBH, ty v poslední rok komunistického režimu fungovaly 30 let. „K 1. 1. 1959 byly bytové a domovní správy přetvořeny na Obvodní podniky bytového hospodářství (OPBH), které byly postupně vybavovány četami pro drobnou údržbu bytového majetku,“uvedl archivář Karel Ledvinka. Aktivity OPBH upravovaly i další vyhlášky a směrnice. „Jednalo se zejména o zvyšování úrovně bydlení, o zajišťování práv spojených s užíváním bytů a v neposlední řadě o udržování domů a bytů v řádném stavu a řádné plnění služeb s tím spojených,“shrnovaly normy činnost OPBH.
Řemeslníci za sladké
V dobrodružství se pro nájemníky měnily návštěvy na OPBH v momentě, když potřebovali zásah řemeslníka. V obvodní pobočce museli žadatelé nejprve vystát frontu různé délky. Poté narazili na úřednici, která měla opravu zařídit a specialistu vyslat na místo činu. Věci znalí žadatelé věděli, že až na výjimky je dobré zajít za úřednicí s bonboniérou nebo čokoládou, ideálně tuzexovou. Spolehlivým urychlovačem vyjednávání se stávala také lahev lihoviny, samozřejmě kvalitní a se zahraniční nálepkou.
Fungoval i systém protislužeb, výhodu měl při jednání třeba lékař nebo i kantor, jenž mohl třeba „dohlédnout“na přijímací řízení na preferované škole.
„Systém byl vypracován tak dokonale, že už jenom podle doby, již člověk musel strávit s ostatními žadateli v čekárně, bylo možno dosti přesně určit, zda se jedná o taxikáře, číšníka, nebo neužitečného důchodce bez peněz a vlivných známostí,“komentoval situaci spisovatel Petr Chudožilov. Tento systém nedokázal obejít ani zdatný kutil, který si věřil i na složitější opravy. Hobbymarkety neexistovaly a nabídka materiálu třeba v oblíbeném řemeslnickém obchodě U Rotta na Starém Městě anebo v libovolných stavebninách bývala torzovitá.
Operace stavba
Velké obavy provázely nájemníky při akcích, jakou byla třeba změna elektrického vedení ze 120 voltů na 220 v centru Prahy v 80. letech. Na tuto operaci podniky vysílaly do terénu hned několik specialistů: zedníka, elektrikáře a malíře.
V rámci zásahu se vytloukaly zdi, měnily se kabely, rozvodné skříně, zdilo se a na závěr se malovalo. Nemluvě o hromadách prachu a dalšího odpadu šlo o zásah, který nájemníky v dotčených bytech děsil již dlouho dopředu. „Příslušným řemeslníkům jsem slíbila ranní a odpolední svačinu, oběd, lahvové pivo a cílovou prémii, stokorunu. A to když nebudou utíkat na další fušky a budou se věnovat jen našemu bytu,“vzpomínala Vladimíra Chadrabová na zmíněnou akci. Kdo se zachoval jako ona, měl hotovo i s malováním a úklidem do tří dnů. Ti šťastní pak chodili týden či leckdy déle okolo rozkopaných bytů jiných, kteří řemeslníky nedokázali vhodně motivovat.
Možnost, jak obejít systém, představovali meloucháři. I v tomto případě se mohlo jednat o pracovníky OPBH, kteří si přivydělávají mimo pracovní dobu. „Bralo se na to náčiní a materiál ušetřený při oficiálních akcích,“popsal jeden z instalatérů systém. V takovém případě fungovaly ceny téměř tržní a podle vzpomínek zákazníků se cena za komplikovanější fušku vyšplhala i na několik stovek při platech okolo dvou tisíc korun.
Na sklonku 80. let fungovaly i první OSVČ, těch však bylo poskrovnu.