Panovník vrací trůn. Vezme si ho za rok zpět?

Jejich osudy byly na světovém šampionátu propojené: basketbalisté USA dvakrát na dálku výrazně pomohli Česku k tomu, aby spolu s nimi mohlo procházet dál a dál.

Napotřetí to nevyšlo – oběma. Pro tým Ronena Ginzburga to znamená, že přišel o šanci na medaili i přímý postup na olympiádu, ale co si budeme povídat, to byl snad až příliš krásný sen. A hlavně by od něj Tomáše Satoranského a spol. stále dělila jedna výhra nad extrémně těžkým protivníkem.

To pro Američany je to průšvih, Francii podlehli o deset bodů. Hotový kopanec do slabin.

A co je horší: hodně lidí to čekalo. Ne proto, že by obhájcům zlata škodolibě přálo konec vítězné šňůry, nýbrž pro nepřesvědčivost, až rozpačitý, zbytečně individualistický projev. „Úplně jsem v tom zápase Americe nevěřil,“říkal český pivot Patrik Auda. „Celou dobu jsem si myslel, že přijde někdo, kdo je porazí.“

Vyvozovat ze senzace to, že NBA není všemocná, by bylo podobně bláhové, jako se pustit do šanghajského metra bez mapy jeho sedmnácti

linek. Stačí se podívat, jak proti Česku kouzlil Patty Mills, mimochodem v San Antonio Spurs střídající hráč – či jak právě Američany ohromnou měrou pomohl vyřadit Rudy Gobert.

Pořád je to nejlepší liga s nejlepšími hráči. Koncentrují se v ní superhvězdy. Drsná konkurence ty, kteří se nesloží, posouvá vpřed. Stačí se podívat právě na Satoranského.

Jenže – a to je podstata krachu – už to dávno není jen soutěž pro borce z USA. Pokud na to Evropan, Australan i Jihoameričan má, dostane roli tahouna; rozhodují schopnosti, nikoli barva pasu.

A další věc? „Co nemůžeme nahnat ve fyzičnosti, doháníme taktikou,“vystihuje český pivot Ondřej Balvín. USA měly osobnosti, jenže ne typu LeBrona Jamese, Stephena Curryho či Kevina Duranta. Omezila je smršť omluvenek a ani nejlepší trenéři Gregg Popovich a Steve Kerr narychlo poslepované partě nedokázali vetknout jasnou tvář, systém, identitu.

A tak dobří, aby si to uhráli ve stylu ikon minulosti, Kemba Walker a další prostě nebyli. Po téhle potupě se dá čekat, že do Tokia přijede mnohem silnější tým – Amerika je basketbalově příliš hrdá, než aby se nechala fackovat dva roky po sobě.