Volební kriket po izraelsku

Právě uskutečněné parlamentní volby v Izraeli ze všeho nejvíc připomínají zápas v kriketu – hraje se šest měsíců a po skončení hry se sejde komise, aby zahájila zdlouhavé jednání o tom, jak to vlastně dopadlo.

Tyto volby, jedny z mála ve světě, které někdo ve Washingtonu opravdu sleduje, přitom nepostrádaly napětí detektivního seriálu. Lehce letargické voliče na ně lákala tamní ministryně kultury Miri Regev výroky ve stylu „volič se musí zeptat sám sebe, jestli chce v Tel Avivu zase vidět vybuchovat autobusy“. A dlouholetý premiér Benjamin Netanjahu s voliči sdílel vizi Izraele bez sebe v čele, kde jeho politický konkurent Benny Ganc jmenuje ministrem vnitra Palestince a expremiér Ehud Barak poté odstoupí Palestině další části území. Přitom jde v realitě o tři izraelské vojenské osobnosti, z nichž ani jedna neproslula v obtížném umění mít rád Palestince.

Výsledek voleb známe – roztříštěná politická scéna Izraele zamořená extremistickými a partikulárními partičkami pod názvy různých politických stran teď donutí politiky k sestavování koalic každého s každým, přičemž všichni mají více důvodů se na ničem nedohodnout než spolu vládnout. Jen si představte, že by v Česku vyjednávaly koalici ne dvě či tři, ale rovnou pět až sedm stran, z nichž každá by měla po osmi poslancích, a alespoň dvě z nich by neměly mandát v ničem ustoupit, protože je řídí Bůh.

Ať bude výsledek obtížných koaličních jednání jakýkoliv – nakonec se stane v Rusku narozený izraelský politik a později osadník Avigdor Lieberman jako pán devíti poslanců klíčovým partnerem nové koalice a bude si řídit Netanjahua, Gance či nějakou třetí kompromisní figuru – jeden duch, kterého předvolební kampaň Likudu už vypustila z lahve, se bude dál vznášet nad vodami. Je jím plán anexe zhruba 30 procent předpokládaného území Palestiny.

Když Netanjahu přišel se slibem anexe části Západního břehu Jordánu, obsadil na dva dny světové zpravodajství. A to i v zemích, kde většina obyvatel nikdy řeku Jordán, svojí velikostí rovnající se zhruba Opatovickému kanálu u Pardubic, v životě neviděla. Opět se ukázalo, jak disproporční je zpravodajství z přecitlivělé oblasti Blízkého východu, kde každý metr půdy mívá kilometr teologických implikací a kde se Starý zákon a další svaté knihy používají jako politické manifesty.

Správný typ anexe

Stejně typické bylo i to, jak si některá v místních reáliích se příliš neorientující média popletla Netanjahuem slíbenou anexi údolí Jordánu, tedy strategicky významného území se zhruba 65 000 Palestinců a 10 000 osadníků, s anexí celého Západního břehu Jordánu. Tedy území, kde žije na 400 000 židovských osadníků a zhruba 2,5 milionu Palestinců. Palestinci si to přirozeně nepopletli, ale očekávaně protestovali, jako by to první bylo to druhé.

Netanjahu, v té chvíli již ztrácející asi procento na konkurenta Gance, chtěl na poslední chvíli zalovit v politických vodách napravo od své vlastní pravice. Jeho strana Likud totiž od srpna prohospodařila těsné vedení v průzkumech, a tak se rozhodl pro dramatické řešení. Otevřeně prohlásil, že Izrael nesmí promeškat výjimečnou šanci, kdy si jednou za 50 let může legálně upravit své hranice tak, jak se mu to bezpečnostně hodí. Navíc v době, kdy to USA nevadí. Zbytek protestující mezinárodní komunity zvaný OSN totiž Izrael při rozhodnutích příliš netrápí.

Americký velvyslanec v Izraeli David Friedman to před Netanjahuovým vyhlášením de facto potvrdil. USA uznávající anexi Golan nebudou mít problém s anexí části Západního břehu, bude-li „provedena správně“. Ve stejném rozhovoru se svěřil s tím, jak ho palestinští představitelé ne zcela diplomaticky nazvali „z ku... synem“, ale on, jako právník specializovaný na řešení Trumpových obchodních bankrotů, je na silné emoce zvyklý. Jako vždy tu blízkovýchodní politika nepostrádala na barevnosti, která v Bruselu tak často chybí.

Co ovšem USA myslí „správným typem anexe“, bude zřetelné teprve, až světlo světa spatří milionkrát odložený a možná již i dvakrát přenošený generální mírový plán pro Blízký východ zetě prezidenta Trumpa Jareda Kushnera. Ten ovšem počítal s tím, že premiérem zůstane Netanjahu.

Úklid v prastarém domě

Tři základní problémy uvažované anexe, která dává minimálně z bezpečnostního pohledu Izraele alespoň jednostranný smysl, zůstávají nadále otevřeny pro každého, kdo se o ni pokusí.

První je mezinárodněprávní, čímž se myslí právní analogie s ruskou anexí Krymu. Izrael předmětné území vojensky okupoval v roce 1967. Dříve či později tedy někdo přijde s tím, že k mezinárodnímu uznání anexe území viditelně stačí udržet ho dost dlouho, provést na něm fyzické a demografické změny a na závěr jen k všeobecnému ulehčení mezinárodně uzákonit status quo. Můžete pak snést milion argumentů, že se nikdy nejedná o totožné problémy, ale pachuť, se kterou to budete hájit u mezinárodněprávních soudů před smutnýma očima území dostatečně malých, aby je někdo snědl příště, tím nijak nezměkčíte.

Druhým problémem je další zmenšení území příštího palestinského státu. Ten se již stává natolik malým, rozdrobeným a z pohledu mnoha svých obyvatel dostatečně nefunkčním, že už i slušná část Izraelců chápe, že pro ně není zrovna výhodné mít za souseda takového neživotaschopného zplozence místo alespoň částečně fungující entity. Jakkoliv si mnozí myslí, že tohle nemusí být izraelská obtíž, protože fatalisticky počítají s tím, že potíže se sousedem budou tak jako tak, bohužel zapomínají na třetí s tím spojený problém. Anexe třetiny území Palestinců Izraelem totiž otevírá cestu k ukončení vývoje dvoustátního řešení izraelsko-palestinského sporu.

Pokud by v budoucnu nebylo Palestiny, rozkládal by se na celém území Izrael. A pokud by Izrael dal takto anektovaným obyvatelům tohoto území své plnoprávné občanství, riskuje, že si příští Kneset s palestinskou většinou odhlasuje to, co arabská strana vojensky získat neuměla. Pokud to neudělá, bude mít Izrael občany dvou kategorií – s volebním právem a bez něj. To nepřipomíná demokracii ani náhodou a všechny ostatní způsoby vládnutí jsou inherentně nestabilní a dovnitř státu nutně násilné.

Netanjahu tak předvolebním vyhlášením o možné anexi části Západního břehu otevřel další Pandořinu skříňku, která skrývá bubáky tak veliké, že jejich dech můžeme pocítit až v Praze. Ať se stane premiérem Izraele kdokoliv, kdo se dohodne s Avigdorem Liebermanem tak, aby tím současně neodpudil ortodoxní židovské strany, musí se tento politik nakonec vypořádat s výše popsanými problémy. Izrael si totiž může skutečně ve výjimečné době Donalda Trumpa právně uspořádat území, které již léta stejně vojensky drží, a mít Jeruzalém jako hlavní město. Bude to však chtít umění tiché diplomacie, slibování nesplnitelného všem a hlavně nekonečnou zásobu trpělivosti.

Dnešní doba na Blízkém východě totiž ze všeho nejvíc připomíná jakýsi chaotický úklid v prastarém domě po předcích. Dům úklid nutně potřebuje, aby byl obyvatelný, ale když se do toho pustíte neodborně a humpolácky, skoro vždy při tom rozbijete nenahraditelné originály ze 17. století a v konci na té operaci docela zchudnete.

Dnešní doba na Blízkém východě ze všeho nejvíc připomíná chaotický úklid v prastarém domě.