Revoluce i v medicíně
Lékařům dříve chyběl materiál, listopad ’89 přinesl soukromé ambulance
Ivo Horváth
PRAHA Dodnes si pamatuje na pátek 17. listopadu 1989. Víkendovou službu v IKEM měl tehdy chirurg Jan Pirk. Ten den měl za sebou podle operační knihy, kterou dodnes v IKEM schovávají, dva výkony a následující dny jednu cévní operaci a odběry ledvin od dárců a jejich následnou transplantaci.
Kromě profesních věcí měl chirurg v ten listopadový pátek před 30 lety starost o své syny, kteří se ve věku 16 a 19 let účastnili demonstrace na Národní třídě. „V sobotu za námi oba přijeli a vyprávěli, co zažili. Jednomu se před obuškovým masakrem podařilo utéct pryč a druhého schovali lidé v soukromém bytě jednoho z domů v blízkém okolí,“říká Pirk.
„Hned v pondělí jsem šel také na demonstraci, která směřovala k Pražskému hradu. Na Křižovnickém náměstí ale vznikla obrovská tlačenice, protože Veřejná bezpečnost zablokovala mosty, aby se lidé k Hradu nedostali,“vzpomíná chirurg.
Sám změnu poměrů uvítal i kvůli své profesi – nejen kardiochirurgie tenkrát využívala množství materiálu ze Západu, jeho přísun byl omezený. „Nikdo si dnes ani nedovede představit, jak tenkrát bylo složité dostat se k tomu materiálu, jako jsou například umělé srdeční chlopně. Během roku se shromažďovaly požadavky a ty se odesílaly na Zdravotnické zásobování. A to třeba za 10 měsíců řeklo, že dostalo žádosti za 100 milionů Kčs, ale může dodat jen polovinu,“říká Pirk.
Více nemocí, méně úmrtí
Třicet let však zahýbalo také se statistikami diagnóz – dnes je dvojnásobný výskyt rakoviny i cukrovky. To Pirk dává do souvislosti s tím, že se dožíváme vyššího věku a cukrovku způsobuje, že se kvůli blahobytu více přejídáme. Nejčastější příčinou úmrtí je i po třiceti letech cévní onemocnění. Díky lepší léčbě je ale počet těchto úmrtí nižší. V roce 1989 jich bylo 693 na sto tisíc obyvatel, v roce 2017 šlo o 581 lidí.
Kromě lékařských statistik se podle chirurga Pavla Pafka dnes ve zdravotnictví sledují také jiná čísla – nejrůznější ekonomické ukazatele. „Před rokem 1989 lékaři nemuseli Světlé okamžiky
I přes omezené možnosti zdravotnictví dokázali za komunistů lékaři v IKEM dělat zákroky, jako je transplantace srdce. Výbava pokojů (na snímku) byla skromnější než dnes, kdy jsou ale nemocní považováni spíše za klienty a více se hledí na ekonomiku zákroků. Foto: ČTK
hlídat vůbec žádné rozpočty, jen jsme léčili, jak jsme uměli, a o peníze jsme se nikdy nestarali,“říká Pafko.
S ekonomikou souvisí další významná změna systému. „Z pacienta se stal klient a také zdroj příjmu. Dnes je polovina zdravotní péče poskytována v soukromých ambulancích,“říká profesor. Ambulantně se dnes řeší i zákroky, se kterými se dříve leželo v nemocnici.
„Dnes máme lepší vybavení. Jiné je to také s pracovním nasazením. Za minulého režimu lékaři suplovali práci sester, sestry práci uklízeček a uklízečky z vládnoucí dělnické třídy nedělaly nic, zatímco teď každý dělá to, na co byl přijat,“vysvětluje chirurg Pirk.
Některé věci se v lékařství nemění. Například na jednotkách intenzivní péče se musí každý rok nově vymalovat. „Pamatuju si ale, že když se za totality malovalo, tak se nemohlo šest týdnů operovat. Zatímco dnes nezastavujeme operace ani na den. Tehdy totiž malíři přišli do práce v osm ráno, v deset odešli na svačinu a už se nevrátili, protože odešli za soukromými kšefty,“vzpomíná Pirk.
Vymalování je sice rychlejší, zato některé zákroky dnes trvají déle. „Například robotická operace zabere až čtyřikrát více času,“říká chirurg. Když operoval poprvé mechanickou srdeční podporu, zabralo to celý den, dnes je totéž hotovo za tři hodiny, ale jde o přirozený vývoj. Dnes je také na operačních sálech jiná atmosféra, protože si zdravotní personál může při operaci pouštět hudbu.
Bezplatná a dostupná péče
Komunisté se chlubili tím, že lékařská péče je bezplatná a stejná pro všechny. To Pirk odmítá. Zatímco dnes se provádí dialýza i osmdesátiletým pacientům, dříve byl limit pro tuto péči padesát let. Starší mohli jít na dialýzu, jen pokud dostali výjimku od okresního výboru KSČ, jinak mohli zemřít.
Sami soudruzi o své zdraví dbali a měli dokonce své elitářské zdravotní zařízení SANOPZ, což znamenalo původně Sanatorium poštovních zaměstnanců. Zkratka se ujala a lidé ji používali, i když se oficiální název později změnil na Státní ústav národního zdraví.
Nemocnice pro privilegované původně sídlila na Malvazinkách, velké papalášské zařízení se pak začalo stavět v roce 1984 nedaleko nemocnice Motol a jeho dnešní název je Nemocnice Na Homolce, soudruzi si ale tamní péči už moc neužili, protože nemocnice se otevřela v létě roku 1989.
Za socialismu se sice neplatilo zdravotní pojištění, ale komunistické heslo, že lékařská péče je bezplatná, bylo spíš součástí propagandy. Na lékařskou péči šly jednoduše peníze ze státních příjmů a rozpočtu. I soudruzi museli řešit podle Pirka problémy, které dodnes přetrvávají, třeba nadužívání péče. „Lidé chodí k lékaři často zbytečně,“říká chirurg. Po revoluci tento problém měl řešit třicetikorunový poplatek u lékaře, soudruzi nadužívání péče vyřešili placením jedné koruny za každý recept.