Mišík překročil svůj stín
Letenský bard Vladimír Mišík vydává sólové album Jednou tě potkám, a to bez domovské kapely ETC...
Ve dvaasedmdesáti letech vsadit na kompletně nové tváře, to chce odvahu a nadhled, nota bene když desítkami let prověřený tým je plný kamarádů, nikdy nezklamal a dál funguje pro živá vystoupení. A ještě tím spíše, že zpěvákova diskografie v podstatě nemá slabé místo. Krok do relativního neznáma se ovšem vyplatil, kromě fanoušků výsledek nejspíš ocení i noví kolemjdoucí.
Síla je v detailech
Parta mladších, žánrově nezatížených, vynikajících hudebníků v čele s Petrem Ostrouchovem oblékla Mišíkovy typické písně do dobře padnoucích, nenápadných a hlavně přirozených šatů.
Srovnání s Johnny Cashem, jehož producent Rick Rubin na prahu smrti stihl překabátit a objevit pro mladou generaci, se nabízí, ale kulhá. Mišík zůstává Mišíkem, jak ho známe, jen v centru dění nejsou spolu s ním jeho šikovní muzikanští přátelé, ale pouze on a písně. Těm je podřízeno vše – není podstatné, kdo a na co hraje, ega jsou upozaděna, cílem je vyhovět textu a výrazu interpreta. Ne že by ETC... byli exhibiční skupinou, i oni umí krášlit tak akorát, v tomto smyslu je album srovnatelné s předchozím Ztraceným podzimem. Ale síla je v detailech. A v oproštění se od zakořeněných schémat, potažmo hrozícího stereotypu.
Peripetie Mišíkova životního příběhu, kdy před dvěma lety náhodou objevil svou americkou část rodiny, je známá. „Já zpíval o slunečným hrobě v tý prapodivný době, kdy ruský tanky brázdily mou zem,“pěje Vladimír v dojemném autobiografickém duetu Brothers s vrstevníkem, „irským Mišíkem“Paulem Bradym v roli jeho otce. Je v tom volání po svobodě, touha malého kluka z Letné po tátovi, hrdost na americký kořen v krvi slovanského pěvce. Ostrouchov, autor sedmi písní včetně této a producent projektu, nenápadně posunul Mišíkovo písničkářství o něco dál od českého bigbítu a o něco blíž dnešní americké country – vlastně logicky. Pohoda, která z kolekce dýchá, se obtiskla i do zpěvu – bez manýry, zvesela, jako by vycházel z radosti, že nám může předat písničky. A to je ještě jedna devíza alba, je ze všech dosavadních nejpísničkovější.
Spolu s básníky
Protagonistovy přímočaré texty o flámech a smuténkách stárnoucího muže se střídají se zhudebněnými obrazy básníků, jako jsou intimní Bohuslav Reynek, bolavě poetický František Gellner v jedné ze svých mnoha podob, a hlavně Jan Skácel, před jehož uhrančivou básní Most by smekli i zmínění mistři.
Singl Jednou, symbióza dvojznačné výpovědi Václava Hraběte a citlivé hudby Ostrouchova, představuje nejsilnější bod alba a jeden z vrcholů zpěvákovy kariéry. Přesně ten typ písně, který osloví každého vnímavého jedince. Smyčce, doprovodné vokály a westernová kytara, nic z toho od Mišíka neznáme a nic z toho není samoúčelné. Mistrovské dílo silné v jednoduchosti.
Je nakonec dobře, že je na desce i jedná průměrná položka, upovídaný Devizový příslib. Jinak by bylo celé album až podezřele dokonalé.